Provedli jsme na IF přes prázdniny učesání a zcivilizování našeho hvězdičkování, a to přímo vybízí i k nějakém pravidelnému bilancování. Stalo se, že nějak vyšlo na mě, abych tuto kapitolu otevřel.
Především jsme přidali stručná hodnocení k jednotlivým uděleným bodům. Už tady je zajímavé srovnání – zatímco já jsem to uchopil jako glosování, které se do rozsáhlejší recenze „nehodí", moji kolegové Honza a Bodlák pojmuli tuto možnost naopak jako nejstručnější vyjádření svého názoru, který pak třeba rozvedou v recenzi. Jsem zvědav, v jakém stylu se přidají další kolegové.
V září jsme také byli pilní v hodnocení desek – pravdou je, že se toho nahromadilo dost přes prázdniny (poslouchaného a nezapisovaného), a tak tohle zářijové ohlédnutí je spíše ohlédnutím čtvrtletním. Vyjmu z něj ještě kolegu Milana (až na krátkou zmínku na závěr), protože ten z technických důvodů doplnil vše za celý dosavadní rok, a zbýváme my glosující: Bodlák, Honza a já a troškou přispěl i šéfredaktor Pavel.
A co nám tedy vychází:
O tři body se lišíme u hodnocení The best of Pavla Bobka, CD skupiny Drive, Disneylandu, Míši Leichta, Odpolední směny, Oli a Lu, I. Viktorína a Žambochů, nejvíce se pak lišíme (až o 6 bodů) u Chvály čaje Štěpána Raka a CD skupiny Triny – obojí jsou osobité a proto kontroverzní projekty. Z toho také plyne, že ve většině případů je náš názor na recenzovaná, resp. bodovaná alba v podstatných věcech shodný, což trochu vyráží zbraň z ruky zejména mým kritikům. Je ale třeba přiznat, že zase za dost výše uvedených rozdílu naopak můžu právě já. Naopak naprosto jsme se shodli u Slávka Janouška, sourozenců Ulrychových a Jiřího Dědečka, vesměs na 7-8 bodech.
Honza byl nejnadšenější v této várce z Disneylandu (9), nelíbili se mu valně Oli a Lu a Vespol. Bodlák jásal nad Štěpánem Rakem a Trabandem (9), znechucen byl Jakubem Smolíkem (1) a Pupkáči (2). Šéfredaktor Pavel omdléval nad Pražskou pálenou Jarka Nohavici a nenadšen byl Lukym Lukáčem. Mě otrávili Smolík (to snad ani jinak nešlo), Rak (radši kafe než čaj), Pokorný (ne dost) a Do větru (opravdu) a líbili se mi Spirituál kvintet, Ivo Viktorín, Pavel Bobek, Jablkoň a úplně nejvíc Míša Leicht – jako jediný jsem dal desítku a jako jediný ji získal právě on (nejvyšší počet bodů mají ještě z dřívějška Žamboši a Jarret).
A slíbená zmínka o Milanovi, ovšem v širších souvislostech na závěr – pokud seřadíme desky podle hodnocení, vycházejí nám nejlépe Psaltéria, Klezmer, Steinovky, Družina a Orffové. To se ale zaručeně a zatraceně ještě změní. Naopak Žambochy a Michala Prokopa o účast na špičce už asi nikdo nepřipraví, přičemž na Prokopovi panuje větší bodová shoda. Slibné partnerství ostříleného kozáka s (relativními) mlaďochy.
Ještě jsem chtěl krátce napsat, jak vypadal měsíc či čtvrtletí (připomínám – hvězdičkovací, ne vydavatelské!) z mého subjektivního pohledu, a zmínit se zejména o tom bodovém středu, protože obě krajnosti jsem už uvedl o dva odstavce výše, ale ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nic mě nenapadalo, vše splynulo. Tímto se také omlouvám všem kolem 4-6 bodů, že zpaměti na potkání nejsem schopen říci o desce vůbec nic. Možná bych přál takovýto poslech všem tvůrcům desek, co získaly 4-6 bodů, aby pochopili, že deska musí mít něco, čím zaujme. I když, pravda, tak moc náruživých posluchačů zase není, ale ono to platí i jinde: stačí 20 účinkujících na festivalu, a pokud budou mít všichni vystoupení na 4-6 bodů, jeli na fesťák skoro zbytečně. Nikdo si je nezapamatuje.
A za měsíc se na to podíváme znovu, s někým z kolegů.
