Velké zklamání. Jiné stručné hodnocení nové desky mé jinak velmi oblíbené kapely Buty mě nenapadá. Kde jsou časy Krtků, Františků, Dlouhých rukou, Stád koní nebo Vran? Na albu Votom kapela nejen nepředkládá žádný hit podobného kalibru, ale celkově tápe a nijak se nevyvíjí. To samozřejmě neznamená, že bychom na novém CD nenašli světlé momenty. Ale jedná se spíše o drobné nápady, které jen slabě osvětlují jinak matné dílo.
Buty jsem měl (a stále mám) rád pro jejich umění kombinovat chytrý (až geniální) hudební a textový nápad se schopností toto umění vzápětí popřít hříčkou, vtipem, úletem, pakárnou. Na albu Votom pakárny převažují nad genialitou. (Nebo se k ní možná blíží takovou rychlostí, že jsem to nebyl schopen dešifrovat.) A tak například dialog „Ahoj máš hlad? / Mám, ale není tu co žrát / jsem tu já, můžeš mě sníst", podbarvený barovou hudbou, vyznívá – nemohu si pomoci – spíš trapně než vtipně. Z podobného ranku je příběh o vlastním těle, které „potí se, prdí, v noci žere / a když se probudí a vyjde ven / tak čurá na terén" (Všechno kolem mě). Výčet by mohl pokračovat dalšími podobně prázdnými písněmi Vodevzdej nebo Pusinka na prdel.
Naštěstí album nabízí i mnohem zajímavější skladby. Za poměrně vtipnou považuji úvodní Státní hymnu, která by jako pokus o dekonstrukci hymny skutečné mohla být zajímavým studijním materiálem pro postmodernistické filozofy. Myšlénky jsou podobný pokus o hraní s folklórem, jako bylo svého času povedenější Až já budu svatý. Pokud jde o slovní vtip, nejlépe na mne tentokrát zapůsobila píseň Milan o klarinetistovi Milanu Strakovi, který „předtím měl taky celkem slušnej nástroj / ten mu však vzali lidé v Polsku".
Po hudební stránce je nové album But pestré. Rockový základ se na desce střídá s jakoby pompézním popem (Státní hymna), parodií na trampskou píseň (Starý vodopád) nebo blues (Vodevzdej). Při tomto rozptylu samozřejmě nepřekvapí dvoudobý Nevyhýbací stroj, jazzové sólo v Milanovi nebo punková hříčka Tytrlijáda. Výsledkem je koláž pestrá přepestrá, na hranici poslouchatelnosti. Jednotlivosti stravitelné jsou, celek méně.
Pokud bych měl jmenovat nejsilnější písně alba, zmínil bych dvojici Kočka a Tisíc korun. První z nich je poměrně hitová, avšak na Františka a další v úvodu vyjmenované pamětihodnosti nemá. Hudba je v případě Kočky zdánlivě „konvenčně poprocková", avšak nenudí. V písni Tisíc korun se Buty netradičně pokoušejí o vážný text a vychází jim to včetně vkusného vtipu („Lůza je chudá, země je bohatá na lůzu, to je smůla / smůla se lepí na paty dětí"). Pokud tedy něco z tohoto alba přežije v butovském best of, mělo by to být právě Tisíc korun. Do třetice bych zmínil ještě zvláštní píseň Karel spí, údajně inspirovanou smrtí Jana Pavla II. Dramatický podivný příběh zdobí zajímavý doprovod, který osciluje od tklivých orientálních zvuků až po hutný rock. I toto by mohla být cesta, pokud by Buty chtěly zachovat mystifikační rozměr své tvorby.
Jak je to tedy s tím zklamáním, o kterém jsem psal v úvodu článku? Album Votom se dá poslouchat, některé písně jsem si nakonec oblíbil. Ale srovnám-li novinku se skvosty jako Rastakayakwanna, Kapradí nebo Dřevo, je tak překombinovaná, až je paradoxně mnohem šedivější.
Buty: Votom, Sony BMG 2006, 48:55
Státní hymna, Chvilka poezie 1, Kočka, Myšlénky, Tisíc korun, Chvilka poezie 2, Karel spí, Ahoj, máš hlad?, Chvilka poezie 3, Nevyhýbací stroj, Chvilka poezie 4, Vodevzdej, Milan, Pusinka na prdel, Chvilka poezie 5, Tytrlijada, Starý vodopád, Všechno kolem mě, Chvilka poezie 6
