„Nový repertoár Asonance si žádá rozšíření perkusní sekce a do skupiny je proto přizván renomovaný bubeník Aleš Zimolka, který obsluhuje vedle různých bubínků hlavně digitální bicí zařízení Yamaha DD55," píše Asonance od roku 2004 na svém webu. Asonance tedy už dlouho není pouze akustickou sestavou (viz klávesy Mirko Rokyty a baskytara Luboše Picka), ovšem bicí její styl ovlivnily výrazně.
Kdo ovšem na nové desce Jestřáb čeká ještě větší nářez, ještě razantnější muziku a ještě hitovější aranže, může se cítit zklamaný. Právě široké možnosti digitálních bicí posunuly Asonanci od jednoduchých rytmů ke složitějším a ve výsledku slyšíme přibližně v polovině písní cosi jako ethno-pop (pokud tedy nějaký takový pojem existuje). Ve zbylé části alba se stále setkáváme s baladami, tempo ovšem ještě mírně zpomalilo. Ale pojďme asi systematičtěji.
Nejprve k tomu, co jsou osvědčené a neměnné asonanční jistoty. Kromě zmíněného bubeníka Aleše Zimolky se sestava proti minulosti příliš nezměnila. Na fotografii v bookletu už nevidíme tváře Bohouše Sýkory a Marty Nollové (která však podle stránek je stále členkou kapely), naopak přibyla Klára Lašťovičková (patrně dcera Honzy a Blanky). No dobře, ještě bychom mohli počítat výměnu Petra Bohuslava za Milana Štěrbu v roce 2002, ale zbylých osm členů drží partu minimálně nějakých deset let. I tentokrát si skupina s muzikou vystačila ve studiu téměř sama – aby taky ne, když Rokytovy klávesy umějí harfu i boosterovanou kytaru – hostů je málo, například Pavel Barnáš s violoncellem nebo Marek Zavřel s kytarou.
Jistotou je z velké části i tématika písní. Všechny české texty jsou opět dílem Honzy Lašťovičky, a tak si opět poslechneme především několik milostných příběhů s různým průběhem, různou perspektivou i různým počtem mrtvých a několik vojensko-námořnických balad. Novinkou jsou ovšem lyrické a romantické písně zpívané Hanou Horkou (a v jednom případě i Petrem Bohuslavem): Alan Morrison, Moře mám ráda, Kraj mého dětství ani Jestřáb rozhodně nepatří do klasického stylu skupiny, o to zajímavější je ale poslech. Skalní fandové, kteří Asonanci dosud vnímali jen jako továrnu na reely a jigy proložené drsnými baladami, budou příklonem k popovějšímu zvuku rozladěni, mně se ovšem tenhle přesah líbí, v nejlepších momentech připomíná třeba The Cranberries…
Na desce pak najdeme i nezbytnou instrumentálku (Johny Cope), nicméně bych si dokázal představit album i bez ní. Celková délka k 55 minutám by rozhodně umožňovala něco vyhodit.
Modernizace zvuku překvapivě neznamená více hitů. Ambice zavrtat se do uší posluchačů mají podle mě Barbarské pobřeží a Pomáhej nám svatý Jiří. Ani tyto dvě však nejspíš nedosáhnou věhlasu Dvou havranů nebo Čarodějnice z Amesbury. Hitový ústup je způsoben i tím, že skupina už nestaví tolik na výrazném rytmu – při převaze milostných písní je to jasné. Neprosazují se ovšem tentokrát ani sólové nástroje, jako kdyby aranžér chtěl místo ostrých útesů udržet spíš pahorkovitou hudební krajinu.
U třicetileté kapely se stálou sestavou člověka logicky napadne, jak jim i po letech bude asi zpívat. No, budete možná překvapeni, ale moc dobře. Hana Horká je samozřejmě stále klenotem, který vdechl život i do méně průbojných písní, vedle ní se ovšem o sólové šance zdatně popraly Blanka i Klára Lašťovičkovy. Petr Bohuslav má moc pěkné výšky, v nichž na zlomky sekundy zaznívá barva podobná nejlepším rokům Jardy Matějů. Roman Slaboch naopak velmi překvapil v „drsné" poloze u Barbarského pobřeží, ve slabší dynamice je však stále nevýrazný.
Cédéčko Jestřáb je zajímavým krokem kapely do oblastí, které nemá ještě úplně osahané, ale díky svému velkému potenciálu ho zvládla velmi dobře.
Asonance: Jestřáb (Vikingové – Barbarské pobřeží – Alan Morrison – Bratrova pomsta – Markéta a voják – Podivný rytíř – Kvůli tvým očím – Moře mám ráda – Já jednu krásnou dívku znal – Johny Cope – Kraj mého dětství – Velikonoční sekvence – Pomáhej nám svatý Jiří – Jestřáb), celkový čas 54:43, vydala Asonance 2006
