Dlouho nechal čekat Pavel Dobeš své příznivce na nové CD, ale dočkali se konečně na podzim letošního roku. Dlouhé očekávání pak mívá zpravidla za následek zvětšování nadějí a pak jejich následné splasknutí a přechod ke zklamání. Trochu jsem se toho bál, ale hned na začátku je třeba říci, že se tak nestalo.
Pavel Dobeš se na CD Banány představuje jakoby v určité retrospektivě či reminiscenci na to, jak zněl na svém prvním či druhém albu. Určitě je to dáno i tím, že i v nástrojích hraje nyní hlavní roli on sám a že Miloš Dvořáček vylepšuje kytarový zvuk už nějakou dobu jinde. Muzika tím ale neutrpěla – naopak, jakoby se vrátila k gramodeskovým začátkům Pavla Dobeše a zní příjemně nostalgicky a jednoduše. Ten návrat ostatně signalizuje i zařazení neznámé, leč prastaré písně Charta jako bonus. Opět hrají velkou roli silné melodie, nebo alespoň popěvky a Dobešův „polovyprávěcí" civilní zpěv s výslovností, ze které je stále sympaticky znát rodiště.
Pavel Dobeš opět na albu střídá všechny svoje tváře a přitom si zachovává tu svou hlavní, mírně ironickou, s nadhledem komentující a nacházející nečekané souvislosti. I když v některých písních naznačuje, jak jejich text prožívá, je vždy cítit, jak si zachovává chladnou hlavu a odstup. Jak asi dramaticky, kýčovitě a nevěrohodně by vyznělo zpracování např. Vzpomínek (a pasáže o dukátech) leckterým z našich „slavnějších" písničkářů.
Pavel Dobeš na desce nabízí veselé rýmy a hrátky s nimi (Mery, Hery a revolvery), vážná zamyšlení obecná (Vzpomínky) i podaná vesele (Haf haf), popisy každodenního života věcné, konkrétní a přitom poetické, často inspirované ne vždy lehkým životem v ocelovém srdci republiky (Banány, Taxi), i popisy každodenního života romanticky nostalgické (Brhlík a sojka – velmi připomíná Porcelánové figurky z jiného Dobešova alba). Dobeš se vrací i k motivaci zážitky z Ameriky (Missouri), opět viděné skrz „tuzemské" prisma, a také je sžíravě kritický: Irák. Tahle písnička mě dostala děsivým veršem na začátku: Irák, Irák, Vietnam Kambodža přes kopírák" – tisíce novinových článků jsou po tomhle zbytečné. A písnička pokračuje obludným defilé mrtvých zpěváků, kteří přicházejí zazpívat vojákům v Iráku v duchu koncertů amerických umělců pro armádu, jak to mají američtí interpreti ve zvyku už od války Severu proti Jihu dodnes, aby se také jako podíleli na hrdinství. Ale ani k nám není Dobeš milosrdný: v písni Charta konstatuje, že kdo ji nepodepsal, tak ostatně tu možnost má dodnes (a už bez nebezpečí – je cítit mezi řádky).
Přesto se na něj nelze zlobit, ale jen tiše poslouchat, jak věci přesně pojmenovává. Ani tohle totiž nedokážou naši mladí i staří rozhorlení písničkáři. Možná právě střídmost v tvorbě je vyvážena silou a přesností sdělení. Z hlediska formy je třeba zmínit vršení metafor, přirovnání a nalézání souvislostí, často takových, které nás nenapadnou a pak se divíme, jak to, že nás nenapadly – Vzpomínky, část o Panu Dukátu.
Banány Pavla Dobeše jsou mezi folkovými deskami tím, čím stejnojmenné ovoce mezi rostlinami a pochutinami.
Pavel Dobeš: Banány, 2006, ********
