Zatracený Žalman

Nikdy bych si něco podobného nedovolil ani vyslovit, natož napsat. Ale když Žalman pojmenoval své CD Zatracený písně, tak snad… Deska je tak v pohodě, jak může být snad jen Žalman. Proč taky ne – v pohodě autorské, interpretační a zjevně i v pohodě se spolumuzikanty – jakkoliv jsem měl vždycky pocit, že sestava aktuální na desce je spíš 2+2 (Žalman, Novotný + Brožovi), tak po poslechu CD tomu tak prostě není. Vyzrálý a zkušený projev Žalmanův je v příjemném kontrastu se zpěvem (a zjevem) Jindřišky Brožové. Ona má v podstatě taky štěstí -  z téhle spolupráce lze  jistě zkušenostně těžit po celý život a ušetří to řady omylů, hledání a tápání.

Žalman na CD v podstatě nepřináší nic nového – proč taky, když jeho model funguje. Zajímavé je, že totéž  dělá i Roman Horký s Kamelotem a tam to působí prudivě – i když je vlastně pravda, že Kamelot se na poslední desce posunul do role ředitelů zeměkoule, čímž se pokusil vylepšit prázdnotu obsahu. Žalman se v melodice drží středního tempa a výrazné, leč jednoduché  melodické stavby s nosným, ale ne podbízivým refrénem se silným a zajímavým sloganem, tak abyste si to zapamatovali, snadno se to naučili na kytaru a aby to i pak mělo romantiku. V jeho podání jsou pak skladby vyšperkovány instrumentačními drobnostmi. Překvapivě mě tady nerozčilují flétny – že by se jejich doba vracela a Žalman byl jejich zvěstovatelem (ostatně nebylo by to poprvé)?

Tématicky se v písních střídají jižní Čechy a jižní Morava, jsou opět znát názvuky inspirace lidovými písněmi i jejich transformace do současné podoby (titulní skladba nebo Kvítku z jeřabin). Některá témata jsou pro Žalmana typická a opakující se: Ranní session Beaujolais stoprocentně připomene Nechte žít malý zvířátka. To se mi snad zdá evokuje Sejfy ze zcela jiné desky, jen že tady je popisovaný vztah úplně normální. Pošli mi slunce, kde zpívá Jindřiška, je vzpomínka na folkové začátky, kdy se ještě hrálo prostě a melodicky.  Vzácná vyrovnanost se na vás přenese z písně Jsi-li sám. Takhle je člověk sám rád. Když se žení čerti je správně vesele rouhav8. Hú! Nechybějí ani baladická zamyšlení s originálním nápadem na  časovou smyčku: Až mně bude… Milé jsou v jakoby starobylých a romantických  textech moderní výrazy: našel jsem e-mail a motorovou pilu. Občas ale také spadne řemen: Když noc trvá déle nebo Sněžná žena. Najdeme i témata, která šikovněji zpracovali jiní: Vojáček z Moorlough Shore je tématem Asonance (minimálně Zelené fr. pláně, ale našlo by se jich asi víc). Album pak uzavírá další verze písně Ho-Ho-Watanay.

Jakkoliv mohu album doporučit každému, kdo má rád Žalmana, kdo má rád příjemnou symbiózu umělého a lidového umění, kdo se chce seznámit s vyspělou formou folkové tvorby, i muzikantům, kteří si nevědí rady s folklórem, nebude za desku plný počet bodů. Přeci jen mi v ní něco chybí. To něco, co špatně udělali Kameloti na Modré planetě a co by Žalman určitě uměl udělat správně. Nějaký krok vpřed, jakýmkoliv směrem. Třeba maličký krůček. Deska říká: Takhle se hrdě stojí. A já bych chtěl, aby říkala: Takhle se jde – jak to ostatně Žalman dělal v naprosté většině své tvorby. Tak, jako Kameloti (sorry, že si je pořád beru do klávesnice, ale jako příklad se to prostě hodí) Modrou planetou ukázali, jak se dá zakopnout.