Dvě mandolíny, akustická kytara, housle, kontrabas. Na první pohled zřejmě bluegrassová kapela, která nesehnala banjistu. Ale na poslech …. pozor, tady se něco děje! Chvílemi je to skutečně bluegrass, který mají tihle muzikanti v krvi, najednou ale zní swing jako vystřižený z Hot Club of France, cikánská hudba, Spain od Chicka Corey i vlastní jazzové a žánrově nezařaditelné skladby. To vše na špičkové úrovni. Dámy a pánové uvítejte na pódiu Davida Grismana (mandolína), Todda Phillipse (mandolína), Tonyho Rice (kytara), Darola Angera (housle) a Joe Carrolla (basa) – tedy David Grisman Quintet. Píše se rok 1976 a právě začíná revoluce v akustické hudbě.
Ta se ovšem neudála jen tak najednou, ale předcházela jí spousta klíčových událostí. David Grisman, narozený v roce 1945 v americkém státě New Jersey, hrál už jako malý na klavír a saxofon, ale později, když mu bylo kolem šestnácti, se chopil mandolíny, u která také zůstal, byť mu prý tehdy jeho učitel klavíru řekl, že to není „žádný pořádný nástroj". V roce 1963 se stal členem kapely s krátkodobou existencí The Even Dozen Jug Band. Jejich hudba byla založena na tradičních amerických jugbandech a v sestavě figurovali například John Sebastian a Maria Muldaur. O tři roky později získal angažmá v kapele bluegrassového zpěváka a kytaristy Reda Allena a také hrál s Delem McCourym a jeho bandem. V té době nejenže měl zvládnuté styly svých bluegrassových vzorů jako Bill Monroe, Jesse McReynolds nebo Frank Wakefield, ale začínal psát i své vlastní skladby.
V roce 1967 se zase Grisman spolu s bývalým členem Monroeových Bluegrass Boys, kytaristou a zpěvákem Peterem Rowanem podílel na vzniku progresivní psychedelické rockově countryově popové kapely Earth Opera, v níž hrál i na altsaxofon. Ani Earth Opera nemá dlouhého trvání a Grisman se stěhuje do Kalifornie, kde se dává dohromady se slavným Jerrym Garciou z Greatful Dead a hostuje na jejich albu American Beauty. V roce '72 spoluzakládá bluegrassový „superband" Muleskinner, jehož členy jsou Rowan, kytarista Clarence White, basista John Kahn, houslista Richard Greene a banjista Bill Keith, a který natočí jedno album. Na banjo rád hrál i „psychedelik" Garcia, jinak vášnivý fanoušek bluegrassu. Společně s Grismanem, Rowanem, Kahnem a houslistou Vassarem Clementsem dali v roce 1973 vznik jedné z nejúspěšnějších bluegrassových skupin všech dob – Old & In The Way. Za pouhých devět měsíců své existence se dostalo tomuto seskupení zejména díky Garciově popularitě neobvyklé pozornosti, a najednou chodili na bluegrass i rockoví posluchači.
Dalším společným počinem Grismana s Garciou bylo volné, taktéž krátkodobé, sdružení muzikantů nazvané Great American Music Band, jehož repertoár se skládal převážně z instrumentálek, a to nejen bluegrassových, ale i swingových a jazzových. Na housle tu hrál opět Richard Green a na basu bluesman a eklektický multiinstrumentalista Taj Mahal. Když se pak David Grisman setkal na jednom natáčení v roce 1975 s kytaristou Tonym Ricem a pustil mu kazetu s nahrávkami této kapely, Rice okamžitě projevil zájem takovou muziku hrát. O pár měsíců později už se zabydlel v Kalifornii a přidal se ke Grismanovi, jeho žákovi Toddu Phillipsovi, Joe Carrollovi a Darolu Angerovi, s nimiž tou dobou Grisman už nějaký čas jamoval.
Tak se tedy odehrál vznik tělesa, které si začalo říkat David Grisman Quintet a v lednu 1976 odehrálo první veřejný koncert. Těžiště repertoáru bylo z převážné části v Grismanově tvorbě, které se podle jeho přezdívky začalo říkat „Dawg music". Občas také přispěl nějakou skladbou jiný člen Quintetu a sem tam se objevovaly převzaté věci od natolik odlišných autorů jako Chick Corea, Grappelli a Reinhardt, či Lenon a McCartney. Po velice úspěšném debutovém albu, kde basistu Carrola vystřídal Bill Amatneek, následovala spolupráce s legendárním jazzovým houslistou Stephanem Grappellim, který hostoval na druhé desce Hot Dawg z roku 1978, na níž se podílel i neméně významný jazzman – kontrabasista Eddie Gomez. Zároveň to bylo poslední album, na němž coby člen kapely účinkoval Rice. Důvodem jeho odchodu prý bylo to, že odmítl jet turné s Grappellim, což tehdy Grismanovi zdůvodnil slovy: „Přišel jsem sem hrát Dawg's Rag a ne Sweet Georgia Brown." Grismana to samozřejmě mrzelo, nikdy si nemyslel, že by vyhodil z kapely Tonyho Rice, s nímž lidsky velmi dobře vycházel. Náhradního kytaristu ale nemusel hledat dlouho: „Volala mi tenkrát spousta kluků, museli čuchat, že ten koncert bude. Volal Russ Barrenberg a několik dalších kytaristů," vzpomíná Grisman. Konkurz nakonec vyhrál tehdy sedmnáctiletý velice nadaný mladík Mark O'Connor, který se za den naučil dvacítku Grismanových skladeb. Už předtím ale opět došlo ke změně na postu kontrabasisty – kapelu opustil Amatneek, což byla šance pro Todda Phillipse, aby se od mandolíny vrátil ke svému původnímu nástroji. Za něj se druhé mandolíny ujal virtuózní multiinstrumentalista Mike Marshall. Phillips ovšem následoval Rice, se kterým založili Tony Rice Unit, a Grisman přijal vynikajícího kontrabasistu Roba Wassermana.
Takhle dramaticky se tedy proměnila sestava Quintetu, která odehrála velice úspěšné turné s Grappellim, částečně zdokumentované na desce Stephane Grappelli / David Grisman Live, a natočila (už bez Grappelliho, ale s Darolem Angerem na housle a cello) album Quintet '80. To obsahovalo opět Grismanovy novoakustické skladby s prvky bluegrassu, ale i latinskoamerické hudby, a také citlivě podanou baladu Naima Johna Coltrana. Závěr tvořila jedenáctiminutová velice propracovaná instrumentálka Thailand s paganiniovským houslovým sólem.
O rok později následovala jedna z nejlepších Grismanových desek, která je zároveň créme de la créme moderní akustické hudby – Mondo Mando. V dvou skladbách se tu mihne Tony Rice, v opusu Japan napsaném v dórské stupnici zazní japonský nástroj koto a v titulní skladbě hostuje avantgardní smyčcové kvarteto – Kronos Quartet. Celkově vytváří Mondo Mando úplně nové hudební teritorium, do něhož jako by se z těch okolních přistěhovali sousedé, kteří do té doby jen těžko nacházeli společnou řeč. K již vyjmenovaným žánrům se tu navíc přidal funk, „vážná" hudba a svým způsobem i world music – tehdy ještě nepoužívaný pojem.
Následovalo období, v němž se z kvinteta na čas stalo kvarteto ve složení Grisman, Marshall, Anger a Wasserman. Se spoustou hostů včetně Grappelliho, kytaristy Martina Taylora, dobristy Jerryho Douglase a otce bluegrassového banja Earla Scruggse (Grisman běžně v kapele banjo neměl) natočili v roce 1983 vydané LP Dawg Jazz / Dawg Grass. Jak jeho název napovídá, jedna strana obsahuje jazz a swing, druhá muziku v duchu „modré trávy". Hned v úvodní skladbě ale čeká na posluchače novinka – jazzový bigband s mnoha dechy, klavírem a bicími. Tenhle koncept se Dawgovi zjevně zalíbil, protože další album Acousticity už bylo s bicími celé a navíc na ně nehrál jen tak někdo – pozvání k hostování přijal Hal Blaine, veterán showbusinessu, jehož služeb využívaly takové hvězdy jako Elvis Presley, Beach Boys, Simon a Garfunkel, Frank Sinatra, ale stejně tak Count Basie. Podobně tomu bylo s dechovou sekcí, kterou řídila a zaranžovala další veličina – saxofonista Pee Wee Ellis. Došlo i na smyčce – opět kvarteto, v němž jedním z houslistů byl Richard Greene.
Tím ale řetěz Grismanových proměn a překvapení nekončil. Koncem roku 1983 odešli Marshall s Angerem (ti už ostatně nehrají ani na Acousticity) a také Wasserman. V polovině osmdesátých let vznikl vlastně další Quintet, kde jediným původním členem byl sám Grisman. Na basu v něm hrál James Kerwin, na bicí a perkuse (a občas také na marimbu a calimbu) George Marsh, na housle Jim Buchanan, a velkou novinkou byla elektrická kytara Dimitrie Vandellose. Společně dosáhli vynikajícího moderního elektroakustického zvuku, a toto období patří v historii DGQ rozhodně k nejzajímavějším. Znovu se konala spolupráce s jazzovým houslistou, tentokrát s méně známým, ale taktéž excelentním, Svendem Asmussenem z Dánska. Jejich několikadenní angažmá v newyorském klubu Fat Tuesday's z listopadu 1986 je zachyceno na desce Svingin‘ with Svend. Zahrát si tam s nimi přišel nejen kytarista Jon Sholle, který krátkodobě v DGQ působil, ale i pravděpodobně nejvýznamnější jazzový hráč na chromatickou harmoniku Jean Toots Thielemans. Zmíněná deska se přes své nesporné kvality moc dobře neprodávala a navíc se v té době od Grismana odklonila velká část jeho dosavadních fanoušků, kteří se nesmířili s takovouto dramatickou změnou zvuku. Kapela se v tomto složení bohužel rozpadla.
Ani tentokrát se ovšem Dawg nevzdal a brzy rekrutoval jiné muzikanty. Věrný svému kapelníkovi zůstal basista James Kerwin, přidal se kytarista a aranžér John Carlini, perkusista, mandolínista a houslista Joe Craven, a zvuk Dawg music obohatila flétna Matta Eakla. Spolupráci s ním si Grisman velice pochvaluje: „Když Matt a já hrajeme spolu v unisonu, je těžké nás od sebe rozeznat. V DGQ jsme známí jako Melody Brothers." To už byl začátek devadesátých let minulého století a tito hudebníci nahráli pod názvem Dawg '90 vůbec první album vydané u nově založeného Grismanova vydavatelství Acoustic Disc. V této dekádě se už jen dvakrát mírně změnilo složení – po Carlinim se v kapele pár let (1991-93, CD Dawgwood) ohřál Rick Montgomery a po něm přizval Grisman ke spolupráci argentinského kytaristu jménem Enrique Coria. Toto obsazení vydrželo až do roku 2006. I když bylo ze všech předchozích nejstálejší, vyšla mu za dobu jeho existence u Acoustic Discu pouze tři CD: Dawganova (1995) s latinskoamerickými melodiemi a skladbami v podobném duchu (s jihoamerickým kytaristou muselo k takovému projektu jednou dojít), Dawgnation (2002) – částečně DGQ, částečně dueta mandolíny s ostatním nástroji, a nakonec první oficiální živé album – 2-CD z koncertu v kalifornském Carmelu, které je ale k dostání pouze v elektronické podobě na internetu.
V roce 2006 se Joe Craven rozhodl vydat na sólovou dráhu a místo něj se do DGQ vrátil staronový člen – bubeník George Marsh. Že je v mimořádné formě, jako ostatně celá Grismanova tlupa, dokazuje nejnovější CD Dawg's Groove, kde se DGQ pohybuje na pomezí moderního akustického jazzu, „latiny", „groove" (dá-li se tak nazvat hudební styl), ale i irské hudby.
Jak je vidět, urazil téměř dvaašedesátiletý mandolínista se svým Quintetem za třicet let jeho existence dlouhou cestu. Nejenže skutečně změnil představy hudebního světa o tom, co všechno může být akustická hudba, a prolomil hranice mnoha žánrů, ale navíc v podstatě vychoval minimálně jednu generaci muzikantů, kteří dál pokračovali ve vytváření „new acoustic music" a často vycházeli právě ze zkušeností načerpaných u DGQ. David Grisman v tomto směru trochu připomíná jiného mandolinistu, Billa Monroea, jehož Bluegrass Boys prošly desítky hudebníků, kteří se u něho „vyučili" a pak se sami ve stejném žánru proslavili. Například Todd Phillips to shrnuje takto: „Tím, že jsem, když jsem byl mladý, strávil tolik času u Grismana, se změnil a rozšířil (co se týče tvořivosti) můj pohled na veškerou hudbu." Podobně se vyjadřuje i Matt Eakle: „Skrze Dawg music jsem získal renomé flétnisty, který umí zahrát prakticky jakýkoliv hudební styl." Éra Dawg music nejenže ve 21. století nekončí, ale vypadá to, že nabírá nových sil a od „mandolínového Paganiniho" a jeho spoluhráčů se můžeme ještě dočkat mnohých překvapení. Swing low, sweet mandolin!
Doporučená vybraná diskografie:
David Grisman Quintet
David Grisman Quintet, Kaleidoscope, 1977
Mondo Mando – Warner Brothers, 1981
Dawg Jazz/Dawg Grass – Warner Brothers, 1983
Dawg '90 – Acoustic Disc, 1990
Dawgwood – Acoustic Disc, 1993
Dawgnation – Acoustic Disc, 2002
DGQ 20 – Acoustic Disc, 1996 – výběr do té doby nevydaných nahrávek shrnuje na 3 CD historii DQQ.
Dawg's Groove – Acoustic Disc, 2006
David Grisman s jinými muzikanty, sólové projekty:
David Grisman a Andy Statman: Mandolin Abstractions – Rounder Records, 1983
David Grisman a Andy Statman: Songs Of Our Fathers – Acoustic Disc, 1995
David Grisman a Andy Statman: New Shabbos Waltz – Acoustic Disc, 2006
Jerry Garcia a David Grisman – Garcia / Grisman – Acoustic Disc, 1991
Jerry Garcia a David Grisman – So What – Acoustic Disc, 1998
David Grisman a Sam Bush – Hold On, We're Strummin', Acoustic Disc, 2003
David Grisman: Home Is Where The Heart Is – Rounder Records, 1988
Vybrané související nahrávky:
Darol Anger: Fiddlistics – Kaleidoscope, 1979
Béla Fleck: Deviation – Rounder Records, 1983
Matt Flinner: Latitude – Compass Records, 2001
Stephane Grappelli: cokoliv, např.: Live At The Blue Note – Telarc, 1996
Mike Marshall: Gator Strut – Rounder Records, 1987
Mark O'Connor: Markology – Rounder Records, 1979
Todd Phillips: Timeframe – Compass Records, 2001
Chris Thile: Not All Who Wander Are Lost, Sugar Hill, 2001
The Tony Rice Unit: Acoustics, Rounder Records, 1979
Tony Trischka: World Turning, Rounder Records, 1993
