První album kapely se urodilo dva roky po zisku Krtečka na Zahradě. „Až za dva roky", nebo „už za dva roky", co je přesnější? Nebo ten Krtek pro rozhodování o desce vůbec neměl význam?
Pavel: Prostě za dva roky poté. Věděli jsme od začátku, že to bude hodně práce, tak jsme se do toho úplně nehrnuli. Nakonec nás popostrčily množící se dotazy našich příznivců, kdy už tu desku konečně uděláme. Teď jsme rádi, že jsme se do toho konečně pustili. Zisk Krtka bych neviděl jako zásadní pro vlastní rozhodnutí, nicméně i díky němu a Juppovi jsme získali výhodné podmínky pro natáčení ve studiu Jaroslava Samsona Lenka.
Dušan: Nejdůležitější byl asi pocit, že už máme dostatek písní, kterým věříme, nějaké studiové zkušenosti, tak jsme si řekli – vrhněmež to na CD, ať můžeme hledět ke světlým zítřkům s čistou hlavou…
Inka: Tak ta čistá hlava nám až tolik nevyšla – vína bylo ve studiu vždycky dost…
Svědčí vám menší prostory, kluby, důvěrnější prostředí. Vsadili jste i na desce hlavně na svůj komorní projev a důvěrný vztah k posluchačům?
Pavel: Rozhodně. Některé písničky jsou dokonce ještě komornější. Třeba Most zpívá Inka jenom s klavírem a příčkou – myslím, že se to moc povedlo. Na druhou stranu, některým písním jsme ve spolupráci s Michalem Kadlecem z Jarretu připravili trochu tvrdší kabátky. Výsledkem je myslím celkem pestré cédéčko.
Muzikanti z malých formacích si rádi vypomáhají a různě spojují síly, třeba „Bráška" Pavel Hloušek nahrával se Sestrami Steinovými nebo se Žambochy. Kdo na albu spojil síly s vámi?
Pavel: Hlavním hostem na CD je bezesporu bubeník Honza Noha, kterého znáš z Jarretu a teď nově z Bezefšeho. Jeho způsob hry se nám všem líbí, a tak jsme si byli jisti, že do našich písní jeho bicí dobře zapadnou. A nemýlili jsme se. Honza si zahrál opravdu hodně, uslyšíš ho ve více než polovině věcí. Oproti tomu ostatní hosté se objevují každý v jedné, maximálně dvou písních. Z dalších hostů nám na příčnou flétnou zahrála Pavla Šindelářová – z jejího sóla v Mostu mi běhá mráz po zádech. Michal Kadlec nezůstal u hudebního dozoru a spolu se Standou Hladíkem ze Zlomvazu přispěli svými kytarami. Klavír v Mostu procítil Martin Mráz z libereckého Jen Tak. Do Salvátora Dalí jsme na saxofon přizvali Péťu Kaluschovou, mou bývalou kolegyni z Echolamy a současnou spoluhráčku z Jam Sessžer Petra Hilského. Nechápu, jak na to dokáže hrát tak nádherně líně. Z Jam Sessžeru si možná ještě v písni Příteli zatluče do perkusí Karel Nohava. Tak a teď doufám, že jsem na nikoho nezapomněl.
Jak se nahrávání projevilo zpětně na vás? Pomohlo vám v něčem, ukázalo slabiny, utužilo vztahy?
Pavel: No, nejvíc nám asi pomohlo v tom, že konečně máme co odpovídat na zvídavé dotazy, kdy už to konečně bude. Ne vážně, musím říct, že realita předčila moje očekávání. Nahrávání proběhlo v naprosté pohodě. Určitě i díky Michalu Kadlecovi ve studiu a díky nekonečné trpělivosti Budvárka za zvukařským pultem. Člověk akorát zjistí, kde jsou jeho limity, za které se právě teď jít nedá, ale i to je vlastně pozitivní zkušenost.
Dušan: Já se docela naučil říkat NE a ANO. A začal jsem si velmi vážit svého času. A také jsem – asi především díky Michalovi – zjistil, že mít systém je príma věc. A ten metronom holt opět vytáhnu ze skříně, no…
Inka: Nahrávání utužilo zejména naší odolnost vůči rytmu a odhalilo slabiny našich běžných účtů… Ale slovy Brášky – ne, vážně – nahrávání (no, on to byl spíš Michal) mě donutilo, znovu se zamýšlet nad texty, podívat se nově na letité písně, hrát si s výrazem a nebát se něco změnit. Opustit naběhané cestičky a zkusit to jinak, i když předem nevíš, jak to dopadne… Někdy to byl boj 🙂
Platí pořád, že Šantré jste a budete jen vy tři? Nenazrál čas k obměně zvuku nebo hudebního názoru?
Pavel: Jasně. Nic se nemění. I když mě třeba hraní s bicíma hodně baví, sestavu bych měnit nechtěl. Navíc se tak hezky vejdeme do jednoho auta…
Dušan: Po zkušenostech ze studia by se mi asi líbilo hrát s větší sestavou častěji, občas mi chybí ta pestrost a větší vyjadřovací možnosti. Myslím, že ty písně by to v pohodě unesly. Ale nějak se nám to nechce někam tlačit.
Inka: Necháváme to ležet a běžet. Neuvažujeme o koupi banja ani harfy, takže zvuk se asi příliš nezmění. A hudební názor? Nemyslím, že bychom na nějakém lpěli. Prostě vznikají nové písně a kapela i život plynou dál…
Jak se vám daří vyrovnávat s narůstajícími starostmi všedního života? Odolá kapela tlaku dalších priorit jako práce, zakládání a udržování rodin atd.?
Dušan: Pokud máš na mysli fakt, že máme práci, že máme kde bydlet, že jsme biologicky i duševně schopni ty rodiny zakládat a udržovat, tak bych to nenazýval starostmi…
Pavel: Tohle je asi otázka hlavně na mě. Času je, pravda, málo, ale jsem rozhodnutý dál hrát, i když ne na úkor rodiny. Šantré je pro mě radost, o kterou se nechci připravit. Inka s Dušanem mi naštěstí vycházejí vstříc a akceptují, že nehrajeme víc než dvakrát do měsíce.
Dušan: Jen pro přesnost – to "dvakrát do měsíce" se týká koncertů. Jinak samozřejmě všichni doma cvičíme několik hodin denně a o víkendech i v noci…
Inka: Ano, já kupříkladu cvičím Pilates, to je takový exotický hudební nástroj… ;o)
