Když jste dvě mladé hezké slečny, máte dojem, že máte hudební sluch a jistou manuální zručnost, a chcete zaujmout, máte to docela těžké. Takových je totiž dvanáct do tuctu. Musíte si najít něco, co jiný nemá. Když takto rozvažovaly Dorota a Andrea, bylo violoncello k vidění jen v symfonickém orchestru, a řekly si: To je ono, holka, víš co, to nikdo nemá. Naučily se na to hrát a zbytek už je stejný příběh jako u 10 zbývajících šikovných mladých slečen z onoho tuctu, které ovšem měly tu smůlu, že nebyly na koncertu symfoňáku a violoncello nepoznaly a vybraly si ke své smůle jen flétničku, rejži nebo kytarku.
A (snobské) publikum začalo omdlévat z touhy znát „něco extra": No pocem, to je vono, holky na violoncello, to musíš slyšet. Dlužno poznamenat, že časem slečny pochopily, že na violoncello prostě nevyjádříte úplně všechny holčičí pocity, a tak na desce Auris už zní všechno možné, jen aby ty dva původní nástroje tolik nevrzaly. A hudba na této desce tak osciluje kdesi okolo free jazzu inspirovaného Czeslavem Niemenem, dej mu pámbu věčnou slávu, svou repetitivností i jakoby „éterickou" instrumentací rozsáhlých ploch, na které jsou malovány minimalistické hudební ornamenty, občas inspirované 
východoevropskými městskými (či komerčními) ohlasy lidové hudby. Melodie nebo „napadnutý" začátek či gradace skladby ovšem samozřejmě nikde nejsou. Pokud nějaký nápad je, je vzápětí rozmělněn roztažením na stonásobně větší plochu, než snese. Časem to tedy začne mít vadu, protože získáte pocit, že by se v podstatě mohlo hrát cokoliv, a bylo by to jedno. Mnohde se totiž hudba navíc jen tak bezcílně převaluje – pardon, světec by řekl: vytváří atmosféru. Ano i nuda je atmosférou. Patrné to je i na „rozmanitých" začátcích skladeb. Na koncertě byste asi nepoznali, jestli už se hraje, anebo ladí. Obvykle je to tak, že se z ladění plynule přejde do hraní. Ale až potud je výsledek stále překvapivě dobrý.
Pak se soustředíte na texty (polštinu pochopíte snadno jako slovenštinu) a dojem, že by někde tady mohl být dojem nějakého dobrého dojmu z desky, je pryč. Tématika textů se přesně hodí k těm flétničkám, kytarám a rejži a obsahuje dva extrémy – prostoduchosti o zklamaných láskách a nerozluštitelné (protože nesmyslné) jinotaje, jimž se tajemnosti dodává i kolísavou intenzitou zpěvu v podstatě na libovolném místě skladby. Ve výsledku je to jedno, sdělení nudí a strhává s sebou i muziku, zejména v pasážích, kdy se slečny spolu se zbývajícími muzikanty rozhodují, jestli skladbu ukončit nebo jestli chytnou dech a tempo a nějak ji ještě (stejně nudně) rozvinou do dalších dvou minut. Patrné je to nejvíc ve skladbě č. 7 – jak se jmenuje, nevím, pro donebevolající rozdíl mezi bookletem a zobrazením v compu – ale ve větší či menší míře se tohle objevuje nejméně v polovině skladeb.
Nakonec vám tedy vyjde, že kdyby slečny pod pevným vedením kapelníka zpívaly v nějaké trampské či country skupině, zúročily by asi nejlépe své hlasové schopnosti. Průzračných hlásků je škoda, když nemají materiál, na kterém by se mohly předvést. Folk ani folklór to není určitě, alternativa jen z nedostatku nápadů. Prostě jen běžný rozpor formy, záměrů nebo představ či chtění s obsahem či výsledkem nebo schopnostmi. Ale jo, kupte si to. Dneska se to nosí a má to Anděla. Hosty s tím doma budete omračovat a v hovoru to rušit nakonec nebude. A na stěnu si pověste obraz od slavného malíře Kečíře. Bude to k sobě ladit. Proto taky tolik hvězdiček. A taky proto, že znám agresivnější dívčí dvojice, byť sesterské, vedle toho jsou Tara Fuki mile krotké, i kakofoničtější soubory.
Tara Fuki: Auris, Indies 2007, 45:12 *****
Lej,lej,lej, Ty i ja, Niezawsze, Slady, Sloneczko, Czerwone jabluszko, Majli, Mily mój, Intro, Kluci, Biale fale.
