Před časem napsal kolega Honza Hučín zajímavý článek o chápaní recenzí, kde využil i citací z úvah recenzenta Michala Nanoru. Najdete jej na iFolku zde: http://www.ifolk.cz/index.php?show=article-2614-myty-kolem-recenzi
V těchto dnech vyšel rozhovor s Janem Štolbou, literárním kritikem, oceněným cenou F. X. Šaldy (LN 25. 4. 2007, str.20) s titulkem „Kritika je zákopová činnost". Psaní kritiky nazývá J. Štolba „exkluzivním koníčkem", protože se živí hraním jazzové hudby (ejhle, tak přeci hudba!). Jakkoliv se Jan Štolba zabývá ve svých dílech především básnickou tvorbou, nalezl jsem v jeho textu několik zajímavých pasáží, platných o kritice nebo, chcete-li, o recenzích všeobecně a užitečných i pro vnímání recenzí nebo, chcete-li, kritik i v jiných oblastech, včetně hudby a folku zejména, sdělených navíc kultivovanou formou básnického světa, sdělující však v podstatě názory velmi příbuzné s názory v minulém článku citovaného Michala Nanoru, i s názory uváděnými v odpovědích na některé přílliš intenzívní místní reakce na recenzní články. Myslím že podrobnějšího komentáře není ke Štolbovým výrokům třeba snad ani pro některé vášnivé diskutéry v diskusích pod články IF.
Podívejme se, jak Jan Štolba odpovídá na některé otázky Ondřeje Horáka:
To je to – vlastně nevím… Během normalizace byla takováto komunikace velmi omezena, takže mě ani nenapadlo se o ni pokoušet, to až po roce 1989. Přišla svoboda i kulturní změny, s čímž bylo třeba se vyrovnat. Zkraje jsem netušil, do čeho jdu… a přizpůsobil jsem se tomu, že odezva je malá a často docela mimochodná, jak jsem zažil v několika polemikách.
*LN: Hraje při psaní kritiky roli, zda autora znáte osobně?
Někteří autoři se časem stali mými přáteli, často na základě zájmu o jejich poezii. Pokud by takový člověk napsal něco, co by se mi vyloženě nezdálo, asi bych raději mlčel. Výhrady bych uvedl, nemám ale touhu někoho strhat, ať autora znám, či ne.
* LN: A nejste vůči některým textům až příliš empatický?
Já si vždy pokouším představit tu situaci zevnitř – že se v autorovi děje nějaká snaha, úsilí, a to se snažím nepošlapat. Je to každodenní chůze po napnutém provaze. Nejsem příliš na takové to zastřešování, vymezování linií a obecné závěry. Většinou chci najít nadějné střípky – výrazné rysy či alespoň věty.
* LN: Často zmiňujete či požadujete u textů zpodobení reálných prožitků. Proč vůbec někdo má touhu krasomluvou podvádět – předstírat poezii?
Podvádět, předstírat – to jsou silná slova. Autor se spíš přimkne k určitému způsobu vyjádření, na který je kulturně navyklý. Zkrátka získal představu, jak má vypadat báseň, a zabloudil do nějaké manýry. On to ale jako manýru třeba ani nevnímá.
* LN: Jaké manýry nemáte rád v kritikách?
Některá kritika dnes bohužel připomíná až školní referáty. Pak je kritika deníková, která funguje spíš jen jako informační glosa, je velmi zaměřena na převyprávění příběhu či obsahu knihy, který by přece stačilo shrnout ve dvou větách.
* LN: Někdo také říká, že kritika se vlastně nehodí – kazí práci spisovatelů a nakladatelů. Oni se s tím dělají, a pak někdo napíše, že to nestojí za nic.
Není to docela opačně? Často přemýšlím, jestli si ta která kniha vůbec zaslouží pozornost. I negativní recenze ale znamená zájem, který se nakonec obrátí v pozitivum – pozornost je vzbuzena. Funguje to na primitivním základě kontroverze.
