Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, říká se, a Petru Linhartovi to vyšlo stoprocentně. Nijak nezpochybňuji jeho okouzlení Sudety, ani jeho upřímnou touhu se z tohoto okouzlení vyznat, ani nezpochybňuji teorii, že Sudety jsou čímsi zvláštní a mají osobitou, typickou a neopakovatelnou atmosféru, na rozdíl např. od Šumavy, okolí Kolína nebo Nebozízku. Trošku bych pochyboval, že je to kraj především tajemný, jak se nám snaží celkovým pojetím desky naznačit, a že jiné aspekty nemá, a o něco více bych pochyboval o tom, že kouzlo toho kraje plyne pouze z relativně krátkého diskutabilního historického období (chybějí mi reflexe na obě strany časové osy) a nakonec se mi nezdá, vzhledem ke geografické roztaženosti pojmu Sudety, že by byly tak kompaktní a homogenní, jak jednotvárná je deska.
A tady jsme u jádra problému. Jakkoliv je myšlenka chvályhodná, její realizace jí v několika krocích degradovala. Diskutovat můžeme o tom, zdali velké hudební plochy, monotónní hudba a tajemné šeptání připomínající spíš epizodu z Pána prstenů než historickou reminiscenci na zcela konkrétní kraj a lidi, jsou tím přesným obrazem Sudet za všech okolností (Nebudete mi to věřit, ale jednu jejich část znám důvěrně od dětství a působí na mě spíš tak, že bych jí hudebně zobrazil v rytmu polky nebo kvapíku – konkrétně okolí Herrnwalde – to je i poznámka pro kolegu VM, než se nadechne, aby se na mě vrhnul, tak aby tento důvod vynechal). Nicméně ocenit musíme technickou práci se zvuky a tóny i zejména kytarový přínos M.Štiftera.
Diskutovat můžeme i o kvalitě textů, občas v touze přinést co nejoriginálnější obraty přeintelektuálštěných ( Zakázaná zóna, Hranice) a místy potvrzujících vidění zvenčí, vidění prázdninového hosta, protože v Sudetech bylo a je těžké uživit se a na intelektuálštění nebyl prostě čas. Na druhou stranu některé texty opravdu dýchají tou samou atmosférou, kterou ze „svého" kousku Sudet cítím i já (Letnice,až na ten konec,zato včetně těch mašinek a Neděle), jiné pak působí dojmem, že v nich přestal autor myslet na efekt a vyjádřil se naprosto upřímně (Sudetský kostel) a jakoby přesný otisk atmosféry kraje také najdeme (Podzimní noc někde v S.). Horní hrad bohužel trpí rozporem mezi romantickým textem a neurotickým provedením, v naprostém souladu jsou naopak Vlašské knihy.
Co je bohužel hlavní úskalí, je metoda „sám si sám". Petr Linhart má nejméně dvě neoddiskutovatelné výslovnostní vady, R a Ř (a možná ještě příliš otevřené samohlásky a mírné šumlování), ty hlavní však navíc tak silné a charakteristické, že po prvních slovech si posluchač řekne, to je zajímavý nápad a čeká, kdy zpěvák přejde do „normální" výslovnosti. Vydrží to první píseň a když se ozve ráčkování v druhé, je mírně nakvašen a říká si, to snad není možné. Ve třetí už začne R a Ř počítat a čtvrtou skladbu vypne. Já se prokousal tedy až na konec, ale řeknu vám, nechtělo se mi to opakovat. Prosím, vezměte na vědomí, že toto není nic proti jakékoliv výslovnostní vadě (každý máme nějakou vadu, včetně mě), ani proti jejímu adekvátnímu využití (publicista Petr Nováček také ráčkuje, ale jeho vlastní myšlenky jsou natolik zajímavé, že to lze odpustit, Jan Vyčítal nejen ráčkuje, ale má i pár dalších výslovnostních vad, ale protože zpívá texty - a sám sebe i bere - s nadhledem a humorem, nevadí to rovněž) – ale celá Sudéta je pojednána naprosto smrtelně vážně až pompézně a Petr Linhart vám to sděluje s důrazy na R a Ř. To, že to sděluje komplet celé hlasem na hranici pološeptu a chrčení a zpěvem-nezpěvem, recitací-nerecitací je pak už jen detail. To nemá autor žádného přítele – zpěváka, kterému by svěřil rozhodující část díla – tedy slovní sdělení pro posluchače? Žádný Majer z jeho Brzdových tabulek by se fakt nenašel? Nikomu by nedůvěřoval?
Bohužel, pak si za to sám může. Tohle kazí dojem z celého díla, které přinejmenším mohlo být označeno jako zajímavý pokus o rozsáhlou tématickou kompozici českých rozměrů. Sice o stupeň horší než třeba dávné kompozice Jana Spáleného (Signál času a podobně), ale to je pořád chvalitebná. Nic už pak nepomůže ani zajímavý booklet se stručnými vysvětlivkami k původu inspirace jednotlivých písní. Čtěte si v něm, to je nakonec základ a zbytek k vytvoření atmosféry Sudet si raději domyslete sami.
Petr Linhart: Sudéta, Indies 2007, 47,26 ***
Neděle,Sonnentag , Co dělá paní Marta v zimě?, Sudéta, Podzimní noc někde v S., Zakázaná zóna, Maria Stock, Agni, Hranice, Horní hrad, Vlašské knihy, Devět panen z Herrnwalde, Letnice, Sudetský kostel, Jaro nad Nisou.
