Už po deváté (těšme se už teď na příští jubilejní ročník!) se konal 3-4/8. 2007 countryový (a bluegrassový) festival Starý dobrý western na přehradě Bystřička a v areálu letního kina ve stejnojmenné obci na Valašsku. Festival pořádá skupina Gympleři
(na fotografii) a přátelé okolo ní shromáždění, včetně starosty obce, který se podílel na předávání cen Asociace pro country hudbu. Když už jsem jí zmínil, tak tato asociace uděluje každoročně Certifikáty těm, kteří se zasloužili o rozvoj country u nás, ať už z historického hlediska, nebo pro country aktuálně něco dělají. Letos byl certifikát předán skupině Reliéf a Robertu Křesťanovi, kteří na festivalu účinkovali.
Letos festival vyšel po všech stránkách – snad poprvé ani nezapršelo a diváků bylo přes 2000 – tolik, že nestačilo 1500 vydaných vstupenek a muselo se improvizovat. Páteční koncert probíhal v areálu letního kina a byl hodně k tanci , v sobotu se hrálo na obou zmiňovaných scénách. Pláž byla vyhrazena spíše bluegrassovým kapelám: Tommy Caytr, Bumbálkův kvintet, Telegraf, Vrkoč, GrassPark, AM Úlet, Křeni,Taverna a Petr Brandejs Band. Na „hlavní" scéně se v sobotu začínalo ve 13.00, a kromě muziky byla k vidění i řada forem westernového umění – lasování, práce s bičem a házení noži v podání dvojice Danny the Roper a MacGyver a také country tance skupiny Ruty Šuty z Kelče.
Zahajovali Neznámi ze Slovenska se standardní, trošku krotkou country, Poutníci předvedli klasiku svého repertoáru včetně Telegrafní cesty, prvním vzrušením byl Nešvilský krúžek z Brna, který předvedl hodně drsné pojetí známých countryových hitů. Následující Johny (vítěz hlasování diváků) prohloubil ještě více své osobité pojetí podání hitů Johnnyho Cashe. Drops z Karviné má zkušenosti i z Polska, hraje rovněž umírněné pojetí country. Jindra Šťáhlavský vystoupil se skupinou Starý fóry, sestavenou z brněnských muzikantů právě pro zájezdové účely s J.Šťáhlavským a publikum se poprvé začalo shromažďovat pod pódiem. Blueground také prohloubil jistotu svého pojetí soudobé moderní americké country, stále si nejsem jist, zdali posluchači plně doceňují, co slyší. Následující Reliéf sklízel úspěch zejména s acapellovými a vokálovými věcmi, trošku v pozornosti publika doplatil na to, že byl druhou kapelou v řadě, která zpívala anglicky. Po Reliéfu hráli domácí – Gympleři a pod pódiem se začínalo tancovat.
Jakkoliv bylo publikum roztančené, dokázalo se zklidnit a pozorně poslouchat žánrovou odbočku festivalu – Spirituál kvintet. Trošku překvapením byl pak závěr – pro účely vystoupení Roberta Křesťana a Pavla Bobka Druhá tráva a Malina Band splynuly v jedno a Robert Křesťan po svém bloku plynule předal mikrofon Pavlu Bobkovi a jeden přídavek si s ním dokonce zazpíval. Příjemné bylo, jak se titíž muzikanti proměnili z kapely rovnocenně hudebně spolupracující s Robertem Křesťanem v doprovodné těleso Pavla Bobka. Na něm bylo vidět, že ho půlnoční zájem publika hodně těší a zpíval své velké podstatné hity – a publikum s ním.
Když jsem tak poslouchal jednotlivé kapely zejména z té časnější části festivalu, přeci jen jsem jeden mráček našel – pokud jsem uvažoval, kterou kapelu bych chtěl zahrát v rádiu, tak jsem to měl tentokrát těžké – většina skupin stavěla na osvědčených hitech dávno zpopularizovaných jinými a jejich vlastní tvorba byla až na druhém místě. Ale tak to holt v současné country, hodně orientované na country bály chodí, nicméně nejméně s jednou se ve specializovaném pořadu Countryradia asi setkáme. A možná ještě jedna věc stojí za poznamenání: Po několika předchozích festivalových zkušenostech s Pájou Lišákem Jindrákem, který nazvučí kapely do sluchátek a odposlechů, mi začalo opravdu hodně vadit zvučení kapely natvrdo do publika – moje úloha pak spočívala při každém střídání skupin z cca 10-15 minut přestávky ve více jak pětiminutovém vynuceném mlčení – protože prý by to zvukař nenazvučil, když mu do toho mluvím.
