O to větší bylo mé zklamání. Nebudu popisovat zmatky kolem udílení jednotlivých cen. Někdy nepřišel oceněný, někdy garant, a jednou (Jazz a blues) byl nominován člověk, který podle pravidel této milé ankety nemohl vyhrát. O hudebních výkonech vítězů také nevím zhola nic. Z velmi krátkých šotů, kterými byli uváděni nominovaní umělci, toho totiž moc poznat nebylo. Opravdu se nemohl každý z vítězů prezentovat alespoň jednou skladbou?
Michal Jupp Konečný (garant ceny v „našem“ žánru) s Karlem Plíhalem nepobyli na obrazovce dlouho, natož aby se dalo mluvit o nějaké živé písni. (Jiní však nedostali ani tolik prostoru.) Věřím, že při troše dobré vůle by se čas, který by oni i hosté z dalších hudebních stylů mohli dostat, určitě našel. Stačilo si jen odpustit dlouhé povídání s Michalem Horáčkem, přímé vstupy z oslavy těch „opravdových“ hvězd, nebo prostě dát udílení žánrových cen v rámci Noci s Andělem víc času. Odpustil bych si i objevnou otázku kladenou téměř každému hostu: „Kam si sošku postavíte?“
Co se tedy člověk mohl v rámci udílení žánrových cen dozvědět o folku a country nového či neobvyklého?
I takové věci byly. Kromě toho, že s Druhou trávou teď hraje Rudolf Křesťan (omluvte hloupý fór, bylo to zřejmé přeřeknutí fundovaného člověka), hlavně stál za vidění klip televizní krizí zviditelněného Petra Štěpánka, v kterém se zjevovala recitující hlava Wabiho Daňka. To bylo opravdu rozkošné.
Druhý den se k nám přišel kamarád podívat na hokej. I když ho žádná kultura absolutně nezajímá, stěžoval jsem si mu, že ač byl pořad avizován jako předání žánrových cen, chvílemi se mi zdálo, jako by to o tom vůbec nebylo. Uchvácen snahou Litvínova o vyrovnání dal mi dobrou radu: „Měl sis přepnout na Peříčko, to je o tom od začátku do konce.“
