Press "Enter" to skip to content

BUBENÍCI NA BUBEN?

Možná to vypadá jako nafouklá bublina, ale mně se tehdy zdálo, že jsem vypadl přes postranici a můj oblíbený žánr se vydal kamsi do Las Vegas. Franta Nedvěd hrál pro pět tisíc lidí na Konopišti s half-playbackem (mimochodem opravdu divná polovina, jeden člověk na živo, zbylí čtyři z cédéčka, buďto neuměl František matematiku nebo angličtinu). Dalibor Cidlinský junior předváděl to samé dokonce i v soutěži Folkový kvítek, což bylo vůči ostatním „závodníkům“ hodně unfair. Oni ať si lámou prsty po hmatníku kytar, baskytar, kláves a fléten, mně to tady zahraje synťák z paměti, já k tomu něco zapidlikám na banjo a vítězství mám v kapse.

Kapelník křesťanské skupiny Gabriel před lety na jednom koncertu hrdě představoval nejmodernější výkřik elektronického bubenictví. Volně cituji: „My s ním ještě moc neumíme, ale jsme hrozně rádi, že ho máme. Bylo to dilema, buď koupit tohle nebo novou střechu na barák“. Tak takové dilema bych chtěl taky někdy řešit.

Proč mi vlastně tahle pomocná ruka moderní techniky tolik vadí? Určitě nejsem sám, kdo chodí na koncerty proto, aby viděl živou muziku a ne hity technologické evoluce. Hraní na živo je neopakovatelné a to je přeci ono kouzlo, které do klubu či na festival člověka táhne. Naprogramované bicí a half-playbacky zavánějí sériovou výrobou.

A pak jakoby kdosi mávl kouzelným proutkem a notebooky z pódií zmizely. Až letos na sklonku léta přijel do Telče Jamie Marshall a do dvou či třech písní si nechal nenuceně dusat computer. Holt Brit, ne každý divák jeho písním rozuměl, tak si alespoň mohl přidupávat. Budiž, každá mince má dvě strany, tady asi účel světily prostředky.

Nicméně další signál, že se čeští folkáči od elektronických bubeníků distancují, mi nedávno dala skupina Pět oříšků pro Popelku, když hrála v pardubickém folkovém klubu. Jarda Popelka si celý večer publiku stěžoval na Víťu Troníčka, který mu coby pořadatel večera „zakázal“ do komorní Delty přivézt bubny. V podstatě si tak diváky připravoval, aby kapele prominuli tu jedinou píseň, v níž se bez rytmiky neobešla a musela nouzově užít naprogramovanou linku z kláves. „Já vím, vy stejně pak řeknete: Pět oříšků pro Popelku, jó, to je ta kapela, co má naprogramovaný bicí. Ale za to může fakt Víťa Troníček, že nám sem ty bubny zakázal vzít“.

Znělo mi to příjemně do uší. Oni to vědí. Oni uznávají, že by to neměli dělat. Oni se za to stydí, když to musí použít. Tak, tak, jen hezky živě, počítače hrají prim v úplně jiném hudebním světě.

David Jirků

David Jirků