Jakožto nepravidelný přispěvatel Internetfolku přikládám své polínko k reportážím ze Zahrady 2001. Takže, jak to vypadalo v pátek při soutěži o Krtečky?
Scénu v amfiteátru moderoval jakožto záskok za oněmělého (dočasně) Radka Havla Míša Leicht napůl s Mirkem Ošancem a oba to podle mne dělali moc dobře. Jako první se představila Messalina. Počasí Zahradě opět přeje a tak se hlediště zaplňuje více až později, když poleví sluneční výheň. Právě Messalina – myslím si – na to doplatila, protože jejich výkon byl excelentní. Zpěvačka má skvělý hlas i projev, i ostatní vokály jsou pěkné. Texty poetické, nápaditá elektrická kytara – prostě jako úvod moc dobré.
Blue Gate je další kapela s výraznou zpěvačkou, která navíc hraje na baskytaru. Myslím, že se muzikanti pořádně „rozjeli“ až ve třetí, instrumentální skladbě. Ta už byla patřičně řízná se skvělými houslemi. Stejně tak se mi líbila i závěrečná věc. To byl bluegrass s tlakem, znamenitou mandolínou, prostě Blue Gate jak ho znám a mám rád.
Dr. Rudolf Vomiště – inu musím se přiznat, že po prvních tónech bohatě vybavené klávesové sekce jsem si nebyl jist, zda se mi to bude zamlouvat. Ale text, naléhavé melodie a výborný, výrazový projev zpěvačky mne rychle přiměly opravit si názor. Je to hudba vyzrálá a promyšlená, jen mám pocit, že někdy už bych se rozpakoval označit ji slovem folk.
Produkce Bůhví byla pro mne jedním z vrcholů odpoledne. První písnička mne sice neoslovila, ale druhá – Vynášení zimy, byla super. Škoda, že jsem nerozuměl některým slovům, ale instrumentální a melodické nápady mne nadchly. Ale nebyl to ještě vrchol, následující písnička čardášovitého charakteru se mi líbila ještě více. V závěrečné věci jsem shledával nepatrné náznaky poetiky a melodií pánů Suchého a Šlitra a byl to krásný bonbónek na závěr.
Když vstoupil na pódium Disneyband, byl jsem překvapen. Pod slovem band si rozhodně představuji početné hudební těleso. A ejhle, ono je to duo. Bylo to duo příjemné a díky neotřelým hlasům a dobrým textům jsem měl z jejich hraní příjemný zážitek. A po čtvrté písni jsem ženskou polovinu Disneybandu musel zařadit mezi výrazné (v dobrém smyslu slova) zpěvačky dnešního koncertu.
U tria Tamaleja jsem chvíli zvažoval, co o této formaci napsat. Ale nehodlám je přejít mlčením, protože se jedná o hudbu v dnešním programu a myslím, že nejen v něm, ojedinělou. Řada perkusních nástrojů s několika bubny djembe, zvláštní melodie s orientálními názvuky, výtečný flétnista ( flétnista věku vpravdě šokujícího, neb jest ještě základní školou povinný). Celé je to na hranici alternativní hudby, texty jsou takové, že stojí za to nad nimi přemýšlet a možná i meditovat.
K Jitrocelu (nebo Jitroceli?) budu stručný. Ne však proto, že by se mi to nelíbilo – právě naopak, líbilo se a hodně, ale proto, že když jejich hudbu popíšu jako: „krystalicky čistý folk s krásně klenutými melodiemi, přímočarými příjemnými texty a s houslemi stojícími za zapamatování“ zdá se mi to zcela vystihující.
Bezefšeho jistě nemohu přejít bez povšimnutí ani já ani posluchači. Je to muzika s velkým šmrncem, šťastně uchopené tradicionály a spirituály, navíc dobře otextované.
Kapelou odlišného charakteru jsou Potíže. Označil bych je za klasický plnokrevný (snad je tento pojem srozumitelný, myslím tím hutný, se vším, co k této muzice patří) folk. Baskytarista se občas chápe zobcové flétny, což je trochu kuriozita a jde mu to dobře. Podstatné je, že když se jim daří, dokáží své písně podat dostatečně naléhavě. Na závěr dvě kapely, které dle přísunu hlasovacích lístků do jejich krabic mají velké šance na přední umístění.
Je to Svítání – to jsem včera zastihnul v noci na Kapličce, kde se mi líbilo hodně, dnes mne zaujala jen první písnička, což byla taková věc trochu do Irska nebo Skotska, s využitím bohatého instrumentária kapely.
A konečně Ginevra, poslední soutěžící. Když je poslouchám, mám pocit, že kráčí cestou, kterou kdysi otevřel Klíč, ale že jejich hudba je blíž k historizujícím vlivům a že je taková průraznější. V každém případě je to hudba vyzrálá, bohatá, propracovaná a v řadě písní také působivá.
Tak jsem to slyšel já, Petr Merxbauer, 6. července 2001
