Co to je folk, to by možná zajímalo každého folkaře. Nebojte se, nikde se to nedozvíte. Zkusila jsem hledat ve Slovníku cizích slov (vydání z roku 1966, 1971 a 1983), kde toto slovíčko není zařazeno, dozvíte se jen něco o folklóru. Zato v anglicko-českém slovníku (vydání novějších dat) jsem se dozvěděla zhruba toto: Folks coby podstatné jméno v plurále znamená lidé, dále kamarádi, kluci, holky, případně naši (to jako rodiče). Coby přídavné jméno charakterizující nějaké další slovo znamená folk prostě lidový. To o tom lidu a lidovosti mě opravdu nepřekvapilo, ale že i v angličtině chápou význam tohoto slova trochu hlouběji, jako já, mě potěšilo. Kamarádi, kluci, holky. Já totiž souhlasím i s Vaškem Müllerem, který napsal „… při slově folk se mi vybavují i jiné věci, než jen hudba. Jsou to renesanční zámky a města Jižních Čech, knížky Zdeňka Šmída, vodácké řeky, hory… Dávám si věci, které mám rád, tak nějak dohromady.“ Také si dávám své věci dohromady, například festivaly, léto, sluníčko, kamarádi kluci holky, bluegrassový zvuk basy (ano, proč by bluegrass nemohl patřit do folku), voda, Telč, zpívání, les, a mohla bych pokračovat ještě dlouho. Také jste si určitě všimli například celkem vyhraněného vkusu a „začarovaného kruhu“ 🙂 kolem naší kolegyně Ofélie – ta přezdívka, Zdeněk Šmíd, zhudebněné básničky z jeho knížek, Samson…
Rekapitulace: co to je folk, sice nevím, ale pro mne to znamená určitě něco víc než jen hudební žánr, a každopádně ho (nebo jej? je folk životný nebo neživotný?) mám ráda. Takže na otázku, kterou pokládá Vašek Müller – Máte rádi folk? odpovídám ANO.
Dále. Martin Šíl se ptá: Jedni nebo druzí aneb čí je to muzika? Také zajímavé téma. Tak například, první varianta „přebírání“ – interpretace cizí (dotyčným nenapsané) písně. V tomto případě radši vidím, pokud takovou písničku hraje nebo zpívá s původním textem, je-li český. Protože kdo by přetextovával třeba Nebe na zemi nebo Jó, to jsem ještě žil, když by určitě lepší text neudělal a nic nového by zřejmě neřekl, nehledě na to, že muzika je u takovýchto kusů přesně na míru. Takže pokud má někdo pocit, že to zahraje/zazpívá lépe nebo zkrátka jinak, a bude to také zajímavé, proč ne. Samozřejmě, že tuto metodu propaguji, protože jí sama hojně využívám. Ale vybírám si pro sebe takové písničky, které mi mají co říci a mají co říci i posluchačům, a které můžu skutečně udělat nějak nově.
Další varianta probírané disciplíny je v námětu písničky. Postavy typu Feleena nebo John Hardy vytupují v kdekterém popěvku a neznamená to, že by další song o jednom z nich byl horší než ten první vzniklý. Píšou se vůbec ještě dnes takové písničky?
Třetí možnost je vícenásobné otextovávání známé zahraniční písně. Tam se autor nemusí držet ani tak námětu, jako melodie, z čehož bývá někdy trochu průšvih. Zvláště v bluegrassu, kde dosadit za anglické slabiky určitého typu slabiky české tak, aby se to dalo zpívat a mělo to hlavu a patu, je skutečné umění. Ne že by takto smysluplné texty neexistovaly, ale těch horších je přece jen víc. A když potom narazíte na dva tři tématicky podobné texty na jednu melodii, všechny špatně napsané, začnete uvažovat, jestli by nebylo lepší toho nechat a okopírovat tu písničku se vším všudy. Myslím, že přece jen nebylo. Mnohdy totiž ani anglické texty nebývají až tak úžasné, a český posluchač má (aspoň doufám) raději mateřštinu, které rozumí stoprocentně (pokud ovšem zpěvák zřetelně artikuluje, což je ale na další článek…). A třeba se autoři takových „přepisů“ časem vytrénují a jejich dvacátý, padesátý, třístý pokus už bude za něco stát :-)). (Prosímvás, hlavně na mě nechoďte s tím, ať si to zkusím dobře napsat sama. Zkusila jsem. Tužka leží zlomená v koši…)
A potom jsou tu případy „přebírání“, kdy vlastně ani tak nejde o přetextování nebo vypůjčení si námětu. Mám na mysli písničky, které jsou si podobné jako vejce vejci – tj. jsou o tom samém, jsou také na tři čtyři akordy, většinou smutné a rozjímavé (Déšť, Jaro, Zima, Láska, On, Večer…). Co říct k tomuto? Snad ani nic, taková průměrná dílka se objevují ve všech hudebních žánrech i v jiných oblastech umění.
Myslím že takové přehazování melodií, témat nebo textů (nezmínila jsem například zhudebňování básní, tak jen krátce: neuvěřitelně mě to štvalo po vyslechnutí Hraběte-Mišíka Láska je jako večernice, ale po Skácelovi-Pavlicovi – O Slunovratu – jsem se usmířila a dokonce nadchla; každý má zkrátka jiný vkus) tady bylo, je, bude, bývalo, bývávalo, škoda že nemáme víc časů, a asi to nezměníme ani sérií článků. Mně to nevadí, pokud se s takovým zbožím nakládá křehce a opatrně, s mírou. Zkrátka, kdo umí, umí, kdo neumí, učí – nebo je to jinak? (To je samozřejmě vtip, a ne aby se ozval nějaký učitel, že jsem ho urazila!!!)
V první části dnešního článku jsem si (ani Vám) opět neujasnila, co to je folk. Alespoň že v druhém tématu jsem se jasně přiklonila k jedné z možných variant. No, tak já už končím a mějte se zase nějaký čas pěkně.
A choďte na živou muziku, abych také podpořila toto známé heslo našeho šéfredaktora. Chápejte, když člověk plně porozumí tomu pořekadlu „Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“, tak to zkrátka hraje na víc stran, no.
