Press "Enter" to skip to content

JSOU TO VŮBEC ONI?

Pak se podíváte do bookletu a spatříte seznam jmen připomínající Zlaté stránky menšího okresu. Jsou to samozřejmě hosté. Nemám nic proti střídmé účasti hostů, kteří původní hudbu nějakým způsobem obzvláštní či jemně dotvoří. Ovšem nemohu říct, že by mě zrovna potěšilo, když si donesu domů album skupiny, kterou znám v obsazení dvě akustické kytary + basa a z přehrávače duní elektrické kytary, lesy smyčců, bicí, chlapecké sbory, veškeré známé dechové nástroje, tři klávesisti, několik neobvyklých dechových nástrojů, dívčí sbory, různé zvuky projíždějících autobusů a vzlétajících letadel (nebo naopak?), sbor západoslezských učitelů dějepisu na penzi a mnozí další, a to pokud možno všechno najednou. Vím, teď bych se určitě od výše zmíněné imaginární skupiny dozvěděl, že to, co se line z jejich desky, je hudba jejich srdce, jenže na koncert by je takhle nikdo zřejmě nepozval a určitě jim nezaplatil ani cesťák. Jistě, mohu si za podobná zklamání sám. Proč si kupuji desky podle toho, co se mi líbilo jako divákovi v hledišti? Třeba proto, že „živou“ formu hudby považuji za nejdůležitější a na nějaké umělé manažerské „objevy“ nebo reklamní slogany nejsem moc zvědavý. A ještě k tomu, písně z desky skupiny, která nepatří k naprosté špičce našeho žánru, nemám vlastně šanci v médiích slyšet. (Teď mám na mysli své bydliště, tedy Opavu. Samozřejmě s čestnou výjimkou Proglasu – stokrát díky za ni). A v neposlední řadě, kde nic není, tam ani dodatečné kudrlinky nepomohou… ***

Seděl jsem u piva s kapelníkem jedné mladé skupiny, která natočila čerstvé demo a bavili jsme se o tomto tématu. „Máš na to úplně špatný pohled,“ povídá, „je snad jasné, že když točíš nějakou nahrávku, musí si na ní zazpívat všechny tvé bývalé i současné milenky. Tím si zajistíš, že alespoň kvůli něčemu budou na tebe mít proč vzpomínat.“ Věděl, o čem mluví, i když podle počtu děvčat, které si zapěly na jeho kazetě, měl těch žen na svůj nízký věk podezřele hodně.

Václav Müller

Václav Müller