Press "Enter" to skip to content

KAM S NIMI (NEJEN RUKAMA)

Význam hudebního nástroje, samozřejmě kromě toho, že s ním hráč udržuje rytmus a ladění, je dvojí. Především je jakousi bariérou, za niž se dá schovat (za mandolínu pomyslně, za kontrabas i fakticky). A za druhé zaměstná naše ruce, takže nemusíme řešit problém, co s nimi, hlavně pokud jsme nervózní a prsty nám v šatně jen tancují. A teď si představte, že by vám někdo vaši milovanou kytaru sebral a vy jste museli odzpívat písničku bez ní. Spustit ruce podle těla a nechat je volně viset, nebo si je dát za záda, či se jednou rukou chopit mikrofonu a druhou strčit do kapsy? A co mezi písničkami, kdy instrumentalisté tráví čas přesunováním kapodastru, dolaďováním a pobrnkáváním?

Zkusíte-li před zrcadlem, případně před někým blízkým odzpívat třeba Bednu vod whisky bez nástroje v ruce, bude vám možná nezvyk až trapný. A což teprve tehdy, když zjistíte, že opakujete nějaký rušivý pohyb či směšné gesto. V úzkém rodinném a přátelském kruhu to ještě jde, ale když vylezete na nějakém festivalu před lidi, je nepříjemné vidět, jak se někdo baví na účet vaší nezvládnuté mimiky a gest. Sám jsem v loňské létě v rozmezí jednoho týdne viděl zpěvačky tří mladých kapel, kterak doprovázejí svůj projev podivným pohybem rukou. Nevěřili byste, jak taková drobnost může za chvíli nesnesitelně rušit a totálně ovládnout váš dojem z jejich vystoupení. A od té doby mě občas na vlastních produkcích přepadá myšlenka, jestli i já nedělám něco podobně bezděčného a komického.

Ale ani tehdy, když se zpěvák zbaví pohybových zlozvyků, nemá vyhráno. Musí se teď rozhodnout, zda doprovodí svůj projev nějakými vědomými, nacvičenými a připravenými gesty, či zda bude jenom stát za mikrofonem a zpívat. Jestli čekáte, že vám v tomto rozhodování pomůžu, budete zklamáni. Neexistuje totiž jediné správné řešení.

Vystoupí-li na jeviště vedle Borise Rössnera laik, pak snadno rozeznáte, kdo je kdo, i kdyby vám zavázali oči a oba měli podobný hlas. Na divadle se mluví jinak než v běžném rozhovoru a amatér by mohl mít hlas jak zvon, a přesto jím přečtenému monologu Hamleta bude něco důležitého chybět. Naopak když jsem v dřívějších letech potkal někdy navečer po studentském představení svou švagrovou – herečku, mluvila i ve vagónu metra pořád ještě jako z jevištního portálu. Jiný tón řeči se očekává od slavnostního řečníka, jiný od revolucionáře, jinak se čte do rozhlasu z Bible a jinak se na stejné stanici hlásí večerní zprávy.

Kde v tomhle kaleidoskopu nálad může být folk? Nabízí se odpověď, že všude, a asi to tak opravdu je. Málokterý zpěvák má jen jednu výrazovou polohu (ačkoliv znám takové – a docela proslulé – kteří jich o moc víc než jednu nemají), a tak musí umět burcovat, konejšit, rozesmát nebo sevřít srdce. Zůstat jenom u hlasu by bylo jako hrát na klavír pouze jednou rukou. Je škoda se předem vzdát zbraní jako mimika, postoj, pohyb, gesta, kterými se ve vteřině můžete změnit z pokořené zahrabané myši v letícího orla. Zkuste si, kolik různých nálad dokážete vyjádřit jenom polohou rukou. Proto všichni, kdo jsme v bezpečí za hudebními nástroji, mějme úctu a porozumění pro ty, kdo před nás předstupují nechráněni. A buďme jim vděčni za to, že nám možná nevědomky sdělují kromě slov písní i to, co prožívají. V elektronické době plné ochranných zdí proti přílišným citům je to nevídaná věc.

Honza Hučín

Honza Hučín