Ivo Cicvárek mi doufám promine, že jsem pro nadpis použil slogan z jeho písně Kinoblues. Znáte-li tento protestsong, možná víte, jakou událostí se v něm autor nechal inspirovat. Při promítání filmu Zachraňte vojína Ryana jej zaskočil smějící se náctiletý chlapec v sále kina. Před pár dny dávali Ryana na Nově. A co děti, měly si kde hrát?
Hlasatel totiž varoval rodiče, aby uvážili, zda své potomky nechají sledovat film plný mimořádně věrohodných bitevních scén. Mnoho děcek tak možná uchránil před traumatizujícím zážitkem. Anebo znal Cicvárkovu píseň a chtěl naopak uchránit rodiče před šokem, kdyby se jejich ratolesti začaly u filmu řehtat?
Přiznám se, že mě odpověď na tuto otázku nezajímá. Spíš mi vůbec nejde do hlavy, proč to takhle musel komentovat. Jak nemám rád generalizování, nemůžu se zbavit dojmu, že všeobecně přibývá dětského teroru. Zprávy o vystřílených školách v Americe zněly možná z velké dálky, střelbu v německých školách už jsme ale mohli slyšet skoro na vlastní uši. Po takových tragédiích se v médiích objevují rozhovory s psychology a učiteli, kteří upozorňují na větší brutalitu a agresivitu dětí, plynoucí mimo jiné i ze sledování zabíjení v televizi či v počítačových hrách.
Filmy, kde dochází k samoúčelnému vraždění, vlastně jen aby se zvýšilo drama a napětí, opravdu mohou nebezpečně zkreslovat pohled dětských očí na cenu lidského života. Příběh vojína Ryana však patří úplně jinam, bolest a utrpení jsou zde nesnesitelně skutečné. U autentických reportáží z Afghánistánu si člověk možná neuvědomí hrůzy války tolik, jako při hollywoodském snímku válečné Evropy před šedesáti lety.
Neříkám, že se na to měly děti povinně dívat, aby „procitly z virtuální reality“. Trpká zkušenost Iva Cicvárka ostatně ukazuje, že některá děcka mají vskutku hroší kůži. Jen prostě nemůžu pochopit, proč moderátoři spíš nevarují rodiče před vysíláním Smrtonosných pastí, útočících Marsů a Hvězdných pěchot. Když už mají potřebu dělat bububu, proč ne u opravdu nebezpečných filmů?
