Pečlivě jsem přečetl tuto listopadovou Ivošovu úvahu. Nechci se pouštět do nějakých zásadních polemik. V zásadě má autor pravdu v tom, že přepalování CD, které nepácháme pouze pro vlastní potřebu (čili jak jsem se nedávno dozvěděl – v rámci rodiny), je vskutku protizákonné. Chci se spíš zaměřit na Ivův názor, podle nějž neobstojí tvrzení, že CDčka jsou u nás ne-li předražená, tak alespoň drahá. Inu – jsou. Nechci si hrát na odborníka, ale pokud originální nahrávka na tomto médiu naší – tedy tuzemské – folkové kapely či interpreta vyšplhá až ke hranici někdy i převyšující 400 korun, asi není něco v pořádku. Nakolik je tato cena vskutku relevantní, to – ať se nám líbí nebo ne, rozhodne ve finále kupující posluchač a fanda. Buď koupí, nebo nekoupí. Stojíme prostě v místě, kde se rozhoduje, zda musí přežít úplně všichni – ti, kteří se zabývají hudbou a jejím nahráváním, i ti, kteří se živí jejím prodejem. Je asi bláhové si myslet, že můžeme porovnávat naprosto stejným metrem „zboží“ (ale ono je to zboží) např. Karla Gotta a třeba dejme tomu FT Primu. Jednak tu je asi určitý rozdíl v kvalitě, jednak tady hraje roli zaměření na jinou cílovou skupinu posluchačů, dlouhodobá a prověřená „značka“ atd. A hlavně reklama. Všichni, co jezdíme po dálnici, vidíme billboardy Helenky Vondráčkové, ale taky Těžkýho Pokondru, Hop tropu. Na billboard FT Primu, Mouru nebo Cicvárka jen tak nenarazíme. A reklama prodává, ať se nám to líbí, nebo ne.
Ivoš píše: „muzikant má dělat muziku a vydavatel vydávat a propagovat“. A oni tak všichni rozumní činí. Jen objem reklamy a kvalita zboží si obvykle odpovídají. Muzika je však bohužel, nebo spíš bohu díky, trošku jiným artiklem, než třeba žehličky. Kvalita hudby se měří jen velmi nesnadno, co se jednomu zdá geniální, nové a perspektivní, druhý nemůže ani slyšet a nedal by za to pětník. U žehličky to máte jasný: žehlí – nežehlí. Vydrží, nevydrží. Maximálně nějaké ty přídavné funkce a design. Hudba je o pocitech, náladách a tak se, autore, strefuj.
A pak je tu ta dnes už vcelku jednoduchá a (narozdíl od nepříliš vzdálené minulosti) kvalitní možnost si hudbu přepalovat, přetáčet a přemazávat na minidiscích, MP3 přehrávačích, a jsem si jist, že než dopíšu tuto stránku, na světě vznikne další dokonalý přístroj, který zase záznam hudby zkvalitní a zlevní pro všechny, kteří si hudbu kopírují načerno. Vím. Ivošův článek byl útokem na lidskou slušnost a na podporu dodržování zákonů. Jenže to lákadlo pořídit si kvalitní nahrávku za 1/3 ceny! Proti tomu můžeme jen těžko bojovat. Vezměme si třeba benzín. Ten jen těžko můžete doma vyrábět. Jsou tu sice vykukové s technickým benzínem, ale v zásadě si jej všichni musíme kupovat u pump. Povšimněte si, že ač možná víc lidí potřebuje jezdit než poslouchat hudbu, benzín je pro ně důležitým výrobním prostředkem, někdy vášní, i tak vyšplhání ceny za litr nad 30 Kč znamenalo to, že lidi prostě přestali jezdit. Prodej poklesl. Rafinérie chvíli zkoušely vydržet, ale pak šla cena dolů na dnešních cca 26 Kč. Prostě, je lépe prodat víc za méně, než málo za hodně, protože kupní síla obyvatel má svoje hranice.
Jak můžeme bojovat? Moc prostoru není. Samozřejmě nejhorší je vyrábění plagiátů ve velkém – tam musí pracovat policie, neboť tam jsou ztráty největší. To se ale týká spíš desek zahraničních hvězd, Mour nikdo ve velkém přepalovat nebude. Napadá mne snad jen kvalita obalu, vzpomínka na časy, kdy obaly LP byly mnohdy slušným uměleckým dílem a díky své velikosti mnohdy i ozdobou bytu. Hnutí těch, kteří se rozhodli vydávat CD, která se na počítači nedají přehrávat, je sice jednou z cest, ale obávám se, že ve finále poškodí sami sebe. Znám totiž příliš moc lidí, kteří po investici do počítače s CD ROMem už do klasického CD přehrávače investovat nebudou a v tuto chvíli se obchodníci připravují o početnou skupinu potencionálních zájemců o originální nahrávku.
Resumé ? Nečekejte je. Neposkytnu. Snad jen, že nás muzikantů a vydavatelů je na tuto zemičku příliš mnoho, než abychom mohli všichni počítat s prosperitou. Ti, kteří našli cestu do zahraničí (Bittová, Jablkoň…) mají asi jiné starosti. My ostatní prostě dělejme muziku nadále s chutí, vydávejme i vlastním nákladem, shánějme sponzory a mějme na paměti, že uživit se tímto může jen poměrně malá skupina lidí. Jen ti nejvytrvalejší nakonec postoupí do vyšších pater.(A pak nás začnou kopírovat ve velkém, k sakru…) Prostě: Cena CD musí být taková, aby si je občan koupil. Pokud si je nekoupí, něco je špatně.
