Pomyslnou startovní pásku svým zpěvem přestřihl Kapitán Kid alias Jaroslav Velinský, bohužel trochu otupělými nůžkami. Paměťový výpadek sice vzápětí napravil, přesto ale v divácích (a vlastně i v posluchačích Českého rozhlasu Ústí nad Labem vysílajícího přímý přenos) viditelně zatrnulo, zda starý pán Vlajku dozpívá. Inu, léta nikomu neubývají. Pro pár dalších minut Kida na pódiu posílil tradiční konferenciér Jindra Šťáhlavský a společně absolvovali zahřívací kolo s několika starými trampskými písničkami. Mezitím počet lidí v publiku posílil na tisícovku a mohlo se začít soutěžit. Byv jedním z aktivních účastníků, omlouvám se, že v reportáži téměř zatajím první dvě tělesa – vítěze pražského oblastního kola P.R.D.I. jsem slyšel jen ze zadní strany pódia, můj případný komentář k vystoupení po nich následujícího Pětníku náleží spíš do interní kapelní pošty.
Oproti minulým rokům organizátoři snížili počet hostů, takže kapely se představily ve dvou blocích po osmi. Mělo to jistě i své klady, přinejmenším ve větším spádu soutěžního odpoledne, ale při chladném a deštivém počasí asi porotci nebyli příliš nadšení, že první oddechový čas na ně čeká až po půldruhé hodině. A to přitom měli štěstí, že prostoje byly díky dobře navazujícímu střídavému hraní na dvou pódiích minimální. Co se naopak nezměnilo a je otázka, zda se to vůbec někdy změní (anebo zda už to není autosugesce), byl rozdíl ve zvuku obou scén – z „áčka“ šel zvuk vpravdě festivalový, jasný a čitelný ve všech pásmech, zatímco „béčko“ posílalo do amfiteátru v určitých chvílích spíš neforemnou akustickou hmotu. Nebyl to však handicap nepřekonatelný, o čemž svědčí to, že tři ze čtyř oceněných účastníků hráli právě na pódiu B. A protože finalisté vzešli z rekordního počtu celkově přihlášených, bylo jasné, že chyb bude pomálu, rozhodovat budou i jiné faktory než jen technický výkon.
S relativně nejtvrdší muzikou se představili nejvzdálenější účastníci – Lekra z Dolného Kubína. Pravda, bicí měli i P.R.D.I., ale zatímco ti byli spíš countrybáloví, Lekra velmi nápaditě navazuje na tradice slovenského (folk)rocku a spojuje zpěvné folklórní motivy s hutnou a přitom zajímavou instrumentací. Na jiném festivalu by asi aspirovali na vysoké umístění. O monumentální projev se jinými prostředky snažila i Ginevra, ovšem celé její vystoupení bylo jako mírně zpomalený film: dlouhé čekání na začátek, rozvláčná středověká první píseň bez aranžérských nápadů a hlavně třetí cikánská, která neměla žádné napětí ani gradaci.
Podle očekávání byl nejvíc zastoupen folk v různých polohách. Razanci nástrojů i zpěvu, uvolněný a radostný projev s rytmickou čitelností nasadila východočeská skupina Na pár chvil od prvních taktů a když ji podpořil i zvukař, bylo jasné, že je jasným favoritem. Rovněž jí pomohlo zařazení na konec prvního bloku – zatímco pódium následně ovládl trampský revival v podání Zlatého Orla, všichni ještě vydýchávali tu pecku. Rytmicky komplikovanější písničky bez drajvu a tahu zahrála další slovenská skupina Alvarez. Škoda, že jejich pěkné a zajímavé dívčí hlasy nedostaly větší šanci vyniknout, takto byla pozice předposledního soutěžícího nevýhodou. Nejtemnější folk se konal v podání „domácích“ – ústeckého Dynamisu. Úvodní bluesovka s melancholickými úvahami o životních hodnotách se tvářila velmi nadějně, bohužel se diváci už jiné polohy nedočkali. Jihočeská Pauza měla v první písni problémy se zvukem i s nervozitou, postupně se z trémy a unylosti rozehrála, ale na nejvyšší příčky to tentokrát nebylo. Dívčí trio Stonožky, postoupivší do finále jako vítěz soutěže Brána, předvedlo na svůj věk pódiovou suverenitu a různé styly – velmi dobrý základ pro cestu k osobitému a zralému projevu.
Světle vokální nádech poskytly letnímu kinu pod zataženou oblohou vedle Pětníku ještě další dvě skupiny. Jitrocel svými krásně barevnými hlasy konejšil a hladil, nejspíš byl pro zisk trofeje až příliš kultivovaný a „hodný“. Na Svítání se krutě podepsal zvukař: v prvních dvou písních se detaily kytar i hlasů kdesi po cestě k mým uším poztrácely, v poslední acapelovce zase brněnskou pětici rozhodilo hučení v odposlechu. Podobně se pokusil zničit i Jeronýma Lešnera, asi tušil, že „Jerry“ zahraje svou hitovku o potížích se zvukaři – na protest proti tomu vyhlásila stávku kytarová linka a zmíněnou píseň Jeroným z pohledu diváků v podstatě jen odzpíval. Vynahradil si to však v dalších písních a stal se mým tipem na autorskou Portu, nehledě k tomu, že byl jedním z nejzručnějších kytaristů soutěže.
Kapely, které by se daly označit jako trampské, byly vlastně jen čtyři. Pravidelnému účastníkovi finále Trepce se tentokrát bohužel nedařilo v mužských hlasech, a tak to nezachránil ani statečný výkon zpěvačky s těhotenským bříškem. Omladina z Tempo di vlak má budoucnost ještě před sebou, zejména v hledání ideální barvy vícehlasu a v boji s trémou. Závěrečná swingovka byla v tomto směru mimořádně slibná. Velmi výrazný posun zaznamenal v poslední době Trapas, výkon ve finále byl obzvlášť suverénní a kamelotím zvukem převálcoval celé hlediště. Praděpodobnou Portu jim však na poslední chvíli vyrval šlusující Přístav, který byl ještě věrnější kopií Kamelotu s přidaným dívčím hlasem, měl ještě šikovnějšího kytaristu a hrál ještě s větším drajvem.
Letos nastala v udělování Port mírná změna. Porota mohla dle svého uvážení udělit tři ceny bez rozlišení interpretační a autorské soutěže. První interpretační se nerozpakovala dát Přístavu, druhá putovala do Litomyšle s kapelou Na pár chvil (navíc jejich zpěvačka Marcela Andrlová byla vyhlášena Miss Porta). Třetí cena byla autorská a dostal ji Jeroným Lešner za píseň Zvukařská. Jeroným si odvezl rovněž zvláštní ocenění za instrumentální výkon. Druhé zvláštní ocenění pak připadlo skupině Svítání s poněkud nejasným podtitulem „za vokální instrumentaci písně Chilli con carne“ (to byla ta zmiňovaná acapelovka). Diváci (lépe řečeno laičtí porotci) dali nejvíce hlasů Přístavu. Zbývá dodat, že všechny ceny jsou podle mého soudu rozděleny zaslouženě.
A pak už vypuklo závěrečné galapředstavení uváděné tradičně Petrem Novotným.
Celé finále mělo pro mě jen jednu vadu na kráse. Výsledky jsem se neoficiálním kanálem dověděl osm minut před odjezdem vlaku z kilometr vzdáleného nádraží. A protože nejsem Emil Zátopek, musel jsem si počkat na EuroCity o půldruhé hodiny později a nakrmit České dráhy zbůhdarma šedesáti korunami. Nicméně za rok to podle jízdního řádu snad už půjde stihnout lépe.
