Každoročně na festivalech, v klubech, v hospůdkách, na vandrech, ve vlacích, u ohňů a kdovíkde ještě zazní tisíce, možná i miliony písní. Některé přežijí sotva jednu sezónu, načež na ně jejich autoři nechají tiše zapomenout. Jiné vydrží zpívat celá jedna hudební generace. Najdou se i takové, které se od svých tátů a dědečků naučí adolescenti sotva znalí naladit kytaru, aby je o dvacet třicet let později předali svým dětem – pánové Ježek, Werich, Voskovec, Suchý, Šlitr si nemohli postavit lepší pomník. A jen některé zvláště vyvolené songy dosáhnou nejvyššího stupně hudební nirvány, neboť si je zpívají lidé dál, ačkoliv dávno nevědí, kdo a kdy je napsal. V playlistu se pak autor odbude slovem „tradicionál“. Není to trochu nespravedlivé? Zkusme vyrazit po stopách jedné písničky do starodávných časů.
Příběh Johna Newtona, skladatele proslulého děkovného zpěvu Amazing Grace, je tak čítankový, až se začneme ptát, zda si ho náhodou nevymyslel nějaký křesťanský kazatel, aby měl konkrétní příklad pro svou obec. Narodil se v roce 1725 (jedenatřicet let před Mozartem!). Matka mu zemřela, když mu bylo sedm let, v devíti ho vzal otec k námořníkům, odkud se v patnácti pokusil dezertovat. Dokážete si jistě představit, co ho čekalo po dopadení – tělesné tresty, více než rok otrockého života v britských afrických koloniích, pak práce posledního kmána na lodi přepravující černé otroky z Afriky do Ameriky. Náhodou se v té době setkal s texty myslitele Tomáše Kempenského, ale nic moc mu to neříkalo. Zlom přišel v jeho 23 letech, kdy se při prudké bouři na moři už viděl na dně. Záchrana pro něho byla zázrakem a znamením, že se od něho očekává životní změna. Začal tedy studovat a dohánět, co jako malý nestačil (do školy předtím chodil pouhé dva roky), během následujících šesti let definitivně odchází od námořnictva a stává se anglikánským kazatelem ve Velké Británii.
Při své hudební činnosti využil oblíbeného misionářského triku (pravda, v Anglii v 18. století nebylo třeba evangelizovat tak radikálně jako za oceánem), kdy se vezme nějaký známý nápěv a složí se na něj náboženský text. Těžko říct, u kolika z desítek písní, které jsou mu připisovány, si takto usnadnil práci, jisté je, že Amazing Grace je právě takový případ. Předlohou byla píseň neznámého autora New Britain (v některých zpěvnících té doby se také vyskytuje název Harmony Grove). Slova byla poprvé zaznamenána v roce 1779, dohromady s hudbou se píseň objevuje v baptistickém zpěvníku roku 1831.
Není divu, že uplynulé tři stovky let píseň všelijak pokroutily. Původní nápěv například neměl v sobě trioly, kterými dnes sólisti dojímají srdce posluchačů, byl ale dostatečně tvárný, aby si s ním každý mohl provést něco po svém. Posuďte sami – zde jsou různé ukázky zpracování melodie:
První ukázka (její začátek je nejblíže původnímu znění)
Druhá ukázka
Třetí ukázka
Čtvrtá ukázka
Podobně to bylo s textem. I na Amazing Grace si lidé rádi tvořili vlastní slova, dokonce už při prvním oficiálním vydání písně se objevila sloka, jež v prapůvodním textu nebyla. Podle dostupných pramenů zněl text (včetně oné přidané poslední sloky) takto:
Amazing grace! How sweet the sound
That saved a wretch like me!
I once was lost, but now am found;
Was blind, but now I see.
‚Twas grace that taught my heart to fear,
And grace my fears relieved;
How precious did that grace appear
The hour I first believed.
Through many dangers, toils and snares,
I have already come;
‚Tis grace hath brought me safe thus far,
And grace will lead me home.
The Lord has promised good to me,
His Word my hope secures;
He will my Shield and Portion be,
As long as life endures.
Yea, when this flesh and heart shall fail,
And mortal life shall cease,
I shall possess, within the veil,
A life of joy and peace.
The earth shall soon dissolve like snow,
The sun forbear to shine;
But God, Who called me here below,
Shall be forever mine.
When we’ve been there ten thousand years,
Bright shining as the sun,
We’ve no less days to sing God’s praise
Than when we’d first begun.
Do češtiny se Amazing Grace převádí dost nesnadno. Může za to obvyklý problém táhlých anglických nápěvů, který každému textaři nemilosrdně odhalí, že v češtině není tolik slov s dlouhými samohláskami, kolik by bylo potřeba. A tak za standard lze dnes považovat úspěšnou práci Zdeňka Borovce, která prošla v 70. letech ústy Karla Gotta a posléze Heleny Vondráčkové. Možná se vám bude zdát poněkud barvotiskově socialistická, ale zkuste napsat nějaký vlastní a lepší text.
Už z hor zní zvon už tmí se kraj
a s ním tvůj syn šel spát,
všem přej týž sen, všem píseň hraj.
Mír strun, mír snů mám rád.
Už z hor zní zvon a spí tvá stáj
ten vzácný čas já znám,
slož v tmách svůj rýč a píseň hraj
Mír strun, mír snů přej nám.
Už z hor zní zvon a dřímá stráň,
proud líbá z vln, svou hráz,
nech plát svou louč a písní chraň,
mír strun mír snů kol nás.
Nech znít ten zvon, nech spát tu stáj,
jen hlídej klid svých stád.
Stůj dál jak strom a píseň hraj
mír strun, mír snů mám rád.
Už z hor zní zvon už tmí se kraj
a s ním tvůj syn šel spát,
všem přej týž sen, všem píseň hraj.
Mír strun, mír snů mám rád.
