Že historické prvenství v reprodukci zvuku připadlo na přelomu let 1877 a 1878 T. E. Edisonovi, ví patrně většina absolventů základních škol, ale stejně to říci musím. Princip záznamu byl následující. Vstupním a současně výstupním aparátem byla velká hlásná trouba, která koncentrovala zvuk na pergamenovou membránu. Ta ho svým kmitáním přenesla na ostré rydlo, které vše zaznamenalo do šroubovice na otáčející se váleček. Tak – a co je na tom nezvyklého?
Třeba použitý materiál. Edison hledal něco dostatečně měkkého, do čeho se nechá rýt a zároveň něco dostatečně pevného, aby se to při opakovaném průjezdu čtecí hlavy nedeformovalo. Správná cesta byla překvapivě ukryta v čokoládě. Ta se sice jako médium neosvědčila, ale pohled na zmačkané staniolové obaly přivedl vynálezce k dobrému nápadu. Vyhladil je, navinul na váleček, a hle, první strojově reprodukovaná slova byla na světě. Poněvadž si historické prameny trochu odporují, co tenkrát Edison do trouby vlastně řekl, spokojím se s konstatováním, že to byla buď básnička „Maruška měla malé jehňátko“ nebo klasické telefonní „Haló“. Jisté však je, že cínová fólie se tímto jedním přehráním tak závažně poškodila, že do budoucna bylo nutno nalézt ještě vhodnější záznamovou hmotu (modifikovaný vosk).
První přístroj byl vůbec ukrutně nedokonalý. Válečkem bylo otáčeno ručně a ani při velmi plynulém točení klikou a použití setrvačníku nebylo možné vyhnout se kolísání rychlosti. Reprodukovaný hlas zněl velmi ostře, membrána byla málo citlivá k sykavkám, k újmě přišly i samohlásky, naopak znělé souhlásky jako „r“ byly velmi zvýrazňovány.
Edison, maje na paměti dobré jméno své firmy, nechtěl používat fonograf pro jiné účely než pro záznam řeči. Přístroj za 150$ měl sloužit jako pomocník pro stenografii, tedy diktafon, a jako „osobní sekretář“ byl nabízen průmyslníkům a bankéřům. Jelikož však geniální vynálezce vedl tuhou válku o prvenství v sestrojení žárovky, propadl mu jeho patent, čímž se otevřela cesta pro jiné. Jedním ze zlepšovatelů byl Giani Bettini, který snímal pomocí kovového pavouka vibrace z celé slídové membrány a pro přesné vyvážení přítlaku hlav použil protizávaží. Tento americký Ital byl milovníkem hudby, nicméně mimo mnoha operních umělců nahrál i hlas čtyřiadevadesátiletého papeže Lva XIII., který do trouby hovořil přímo z papežské stolice. Nervózní Bettini první část záznamu zkazil, a tak mu papež blahosklonně požehnání zopakoval.
Původní hrací délka byla při 160 otáčkách za minutu pouhých 120 sekund. Zprvu platilo, že každý váleček byl originál. Nahrávalo se mnohokrát za sebou a na několik fonografů najednou. Přestože byl později sestrojen pantograf, který uměl kopírovat matriční váleček, byl postup i tak zdlouhavý, protože počet možných kopií z jedné matrice nebyl o moc vyšší než sto. Pro domácí použití se prodávaly speciální sady utěrek a benzínu, jimiž se záznam dal až 100x smazat.
Premiéra fonografu v Čechách byla v roce 1891 na Jubilejní výstavě v Praze. Pro mnohé návštěvníky bylo fascinující, že americký přístroj dokáže mluvit česky. Voskové válečky se u nás však příliš neohřály, neb je brzy vytlačily gramofonové desky.
Otcem gramofonu se v roce 1887 stal Američan německého původu Emilie Berliner. Jeho tehdejší asfaltové placky měly průměr pouhých 7 cm, byly tedy více jak čtyřikrát menší než ty dnešní. I desky provázely kopírovací potíže, kdy umělci museli své výkony do úmoru opakovat (orchestry byly zachycovány pomocí obřích trychtýřů). V roce 1892 zrealizoval Berliner výrobu desek lisováním z matrice, ale otisky do vulkanizované gumy mu ještě nepřinesly uspokojivé výsledky. Guma se kroutila a rychle opotřebovávala, po pár letech pokusů ji tedy nahradil křehký šelak. Tím bylo voskovým válečkům prakticky odzvoněno.
Roku 1904 zavedla firma Musiphone Company oboustranný záznam. Přesto se jednostranné desky používaly dál, např. existuje jednostranná nahrávka Enrica Carusa z roku 1929. Jednostranné desky vyráběl i Edison a jelikož používal hloubkového druhu záznamu kmitání, byly jeho 48 minutové kotouče skoro centimetr silné!
První gramofonová deska s českou hudbou vyšla u dodnes velmi známé firmy The Gramophon Company. Jistě znáte psa, poslouchajícího His master´s voice – Hlas svého pána – u hlásné trouby gramofonu (v původní verzi u fonografu). Ten skutečně existoval, byl to foxteriér Nipper. Prvním domácím producentem desek byl Diego Fuchs, který měl od roku 1902 na pražském Václaváku obchod s hracími stroji všeho druhu. Dík němu bylo zachyceno mnoho osobností české kultury, a POZOR – dokonce i trampové ze Ztracenky.
Hledal jsem také kuriozity kotoučového magnetofonu, ale buď mi už docházely síly, nebo se okolo nic extra nedělo. Přesto mě však pobavilo, když jsem se dozvěděl o prvním médiu této technologie záznamu. V roce 1898 dánský fyzik Valdemar Poulsen protahoval ocelový drát kolem elektromagnetu, který byl napájen proudem z mikrofonu. Tak byl probíhající drát magnetizován podle velikosti proudu mikrofonu a tedy podle přijímaného zvuku. Při reprodukci procházel zmagnetizovaný drát kolem snímacího elektromagnetu, který přiváděl indukované napětí do sluchátek. Princip byl na světě, ale dík totální nepraktičnosti a neskladnosti média se muselo čekat ještě dlouhých 37 let, než ve firmě AEG sestrojili němečtí inženýři ohebný pásek z umělé hmoty s citlivou vrstvou oxidů železa.
Nebylo to lehké před těmi sto lety relaxovat při poslechu hudby. Ale kdo ví – třebas si tuhle větu budou na konci tohoto století říkat i naši pravnuci.
