Je středa 4. 7., právě jsem dorazil na olomoucké Horní náměstí, kde se má konat jedna z předzahradních akcí – koncert pod orlojem. Poblíž slavného hodinového soustrojí skutečně stojí kryté pódium, ale nikde nikdo, jen na obloze se stahují nebezpečné mraky. Tak si dojdu mezitím na oběd, pravím si a mířím jednou z bočních uliček. Výběr podniku mi velmi ulehčuje zprvu nenápadný, ale sílící déšť. Za okamžik se ukazuje, že jsem dobře udělal – bouřka se roztáhla po celé obloze a kdoví, zda vůbec stihnu dojít na naše vystoupení zpět na náměstí. Naštěstí se blesky vzdalují a úderem třetí se roztrhly i mraky. Spíkr Jirka Wilson Němec i startující Modrá kref tak nemluví, nehrají a nezpívají jen protější zdi, od níž se mimochodem zvuk dost nepříjemně vrací v ozvěně, ale tak stovce diváků. Pokračuje Pětník a rád by navázal i Přístav, jenže pod pódiem se zničehonic zjeví dva motorkáři a amplion zve na motokros, oba mladíci machrují natolik, že začínám mít strach o lidi kolem, několik náznaků smyku rozhodně klidu nepřidá. „Inu, olomoucká kultura,“ komentuje to Jupp za pódiem. Tím pádem od Přístavu slyším jenom první písničku, honem do Náměšti postavit stany a pak do Velké Bystřice.
Kolik přijde večer lidí? Tahle otázka trápila nejen nás, ale hlavně nejvyššího organizátora Trampské předzahrady Jardu Jerryho Koše. Jeho mise po různých potlaších i uvnitř obce byla ovšem mimořádně úspěšná, v sálku kulturáku se tísní dobře sto padesát lidí. Atmosféra je vynikající a ti, kdo po produkci odcházejí z pódia, mají ve tváři až nadzemské nadšení z diváků. Není to nijak samozřejmé, v Litovli, kde probíhal souběžně večer s bluegrassem, přišlo prý pouhých dvacet lidí…
Do Náměšti se stíhám vrátit na posledních patnáct minut zahradní taneční párty, od auta slyším harmoniku ozvláštňující zvuk Happy to meet, jak jinak než s Eoghanem „Evženem“ O’Reillym. Končí se možná překvapivě brzo, hodiny se ani nepřesunuly do čtvrtka.
