pátek 1.6.2001, odpoledne
Na ústeckém náměstí (pod Domem kultury, kde probíhá semifinále TP) je Den dětí v plném proudu. Některé děti se baví, jiné jen ječí. Moderátor je vtipný, jak má být. Nechybí silák a silačka s trháním Zlatých stránek nebo šňůry na prádlo, také se má běžet Běh Terryho Foxe. Po všech těchto úspěšných akcích nastupují jako další atrakce dvě formace ze semifinále Trampské porty: bratislavský Nový Rownák a pražský Pětník. Ti první mají ještě docela odezvu, i když jim dlouho trvá nazvučení, které je mimochodem dost špatné, ale přece jen se lidé postupně vytrácí. Ti druzí jdou před pár romských dětí a asi tři jednočlenné ostrůvky dospělých. Zaujmou až poslední, slovenskou lidovou, do které se snaží propašovat prvky romského folkloru. Romčata buší do dřevěného pódia, což rozeznívá mikrofony zvláštní, ústeckou vibrací…
(Samozřejmě to nebyla ničí chyba, obě kapely se snažily a těch pár posluchačů taky, ale zkrátka to nějak nezapadlo do těch roztrhaných Zlatých stránek.)
pátek 1.6.2001, podvečer
Už je jasné, kdo postoupil ze semifinále do sobotního finále, má šanci zazpívat si v amfiteátru a případně i pokusit se vyhrát jednu z Port.
Jeroným Lešner (Řež u Prahy)
Trapas (Hořovice)
Lekra (Dolný Kubín)
Pětník (Praha)
pátek 1.6.2001, noc
Skupina Blue Jungle, která se účastnila semifinále, si jde vynahradit zítřejší absenci hraní do ústecké hospody „Hrnec“. Je to putyka z nejdrsnějších, nicméně Blue Jungle to rozjíždí celkem slušně.
sobota 2.6.2001, ráno – dopoledne – poledne
V 10:00 začíná dopolední program v restauraci v Domě kultury. Rozezpívává to Pětník, který napjatě sledují obě členky Oka. Snad u nich měl úspěch.
Další na řadě je Ivo Cicvárek & OKO. Hrají s daleko větším nasazením než den předtím v kinosále, odkud nepostoupili do amfiteátru. Možná, kdyby jako soutěžní zvolili jiné písničky, třeba Eva, Adam a já nebo Klavír ve křoví, možná by na porotu zapůsobili lépe, ale to jsou jen spekulace. Každopádně tento den bylo jejich vystoupení daleko veselejší a živější.
Moderátor Václav Křemen uvádí na pódium další soutěžící, finalisty Přístav. Mají styl namíchaný z Kamelotů a Pacifiku, jsou sezpívaní a sehraní. U současných mladých kapel už není výjimka, když mají dobré instrumentalisty nebo zpěváky, šlape jim to a ladí, proto mi nepřijdou ničím nápadní. Snad písnička Pár mil stojí za poslech, nápadný refrén, zvučné vokály, hloubavý text…
Pak ovšem přichází, ostatní zúčastnění odpustí, bomba dopoledne, jablonecké Berušky. Jsou známé ze všech možných vítězství na Folkovém kvítku a na festivalech s kategoriemi do patnácti let. Zpívají převzaté písničky, ale mají i svoje, třeba o trablech ve škole. Nedokážu odhadnout jejich věk, ale moc to opravdu nebude. Jsou tři, hrají na kytaru, housle a kontrabas a zpívají v trojhlase. Skvěle jim to ladí, intonačně i barevně, pořád se usmívají, mají zvonivé hlásky a na některé písničky si prohodí nástroje! (To znamená, že minimálně dvě z nich umí na kontrabas!) Asi nejstarší Alena (kytara) skládá písničky i pro sebe, a tak jednu zahraje sama. Má hlas, že by se za něj nemusela stydět Lucka Bílá, obrovský rozsah a příjemnou barvu, žádný dětský ječák, písničku o rozsahu minimálně oktávy vyfikne jako kdyby to byla Pec nám spadla… Berušky se loučí písní Veď mě dál, cesto má, za největšího potlesku za celý dopolední koncert.
Následující Jitrocel teď opravdu nemá lehkou úlohu. Ujímá se jí celkem slušně a zpívá písničky z vlastní tvorby. I ve stylu téhle kapely (stejně jako u Přístavu) se mísí vlivy nejrůznějších jiných těles, spíš asi náhodou – našla jsem tu Asonanci, Klíč i Mošny. Mají dobrý instrumentální základ, na který staví vícehlasé vokály. Soprán se chvílemi trochu škrtí, ale i tak se to poslouchá dobře. Škoda jen (nejen u Jitrocelu), že zvuk v tomto improvizovaném sále přidává nástrojům a ubírá zpěvu, není rozumět textům.
Toman a lesní panna je skupina spíše popovějšího zaměření, mají kytaru, basu, klávesy. Dvě zpěvačky se střídají trochu nerovnoměrně, Mirka Králová s krásným plným altem přenechává příliš sólo zpěvů Romaně Tomáškové, která sice také nezpívá špatně, ale nemá tak zajímavý hlas. Zaujala mě píseň Pověst z Kašperských hor, která má podobný námět jako Čarodějnice z Aimsbury, ale jak už jsem naznačila, zřejmě kvůli zvuku jsem nepostřehla všechna slova. Ostatní písničky nebyly tak pozoruhodné, záměrně vtipná Reklamní parodie u mě dokonce propadla.
Ukume má dobře šlapající kytary s basou a zpěvačku s výrazným hlasem (ale s některými zpěváckými manýrami). Líbila se mi klučičí instrumentálka s motivem melodie večerníčku Maxipes Fík, kde zazářil zejména baskytarista, a pánský dvojhlas v písni Nutíš mě. Pánové sice trochu nezvládli intonaci, ale napsané to mají pěkně.
Klasická trampská kapela Tempo di vlak je jako vystřižená z let, kdy jsem ještě nebyla na světě. Zaposloucháte-li se do písničky, můžete postupně slyšet Hoboes, Pacifik, Hop trop, Stopu a další. Pravda, nejoriginálnější nejsou, ale na všech členech kapely je vidět, že mají z hraní a zpívání radost a že by možná byli ochotní jet přes celou republiku, aby si zahráli u ohně. Navíc se všichni usmívají, což dneska taky není běžné… Potěšili mě swingovkou Jako listí.
Další kapelu jsem si pro sebe nazvala „Potměšil, Dostál a Kraus“, protože má členy, kteří jsou zmíněným docela podobní (no, nejvíc si je podobný Dostál – pan basista). Jedná se o finalisty Na pár chvil, kteří spolu hrají už asi pět let (to jim ten název nějak nevyšel). Je to živá, svěží a přesvědčivá kapela, která i ve špatném nazvučení dokázala zahrát a zazpívat jasně a zřetelně. Žádné přesložitosti, nic překombinovaného, snaží se hlavně o přirozenost, která jim rozhodně vychází. Mají dvě zpěvačky, obě zpívají dobře, ale výrazná je zejména Marcela Andrlová, která je svým (audiovizuálním) projevem vysloveně strhující. Tahle kapela má u mě bod také za perfektní flétny (Jan Kasal).
Co předvedla velmi známá brněnská skupina Svítání, by se dalo rozdělit do dvou kategorií: písničky autorské a neautorské. Mé dojmy se totiž velmi lišily – zatímco autorské písně na mě zapůsobily jako dobře odehrané, příjemné a klidné, ale mnoho neříkající písničky, převzaté skladby (instrumentálka Alla Turca a acapellové Chilli con carne) byly bezvadné, živé, pádné a oslovující. Chilli con carne je vlastně recept, ale opravdu nevím, kdo by si stihl dělat poznámky, je v hodně rychlém tempu (kromě toho v angličtině), a Svítání tu ukázalo, že hlasový fond má slušně zásobený, bezchybně intonovali, šlapalo jim to a hojně využívali dynamiky. Mozartův Turecký pochod začali volněji, postupně přitvrzovali a nakonec to byl docela nářez. Dost se mi líbilo, že zúčastnění (kromě zpěvačky Heleny Bízové, ta ve Svítání neobsluhuje nástroje) se i u těžkých pasáží tvářili, jako by hráli Skákal pes, a kromě toho mají moc sympatickou baskytaristku.
Jako poslední kapela tohoto koncertu vystoupila Trepka, takový namíchaný styl tremp-country-folk. Dvě kytary, kontrabas, dokonce dvoje housle, a t.č. těhotná zpěvačka. Hrají spolu už zřejmě dost dlouho, a rozhodně je to znát. Jsou perfektně sehraní, vše do sebe zapadá, jejich muzika je taková poslouchatelná, jemná. Hrají nejrůznější písničky, nejvíc se mi ale v jejich podání líbil Nejdelší vlak, známý od Spirituál kvintetu. V Trepčině podání trochu „zcountryověl“ a ráda jsem si s nimi zazpívala refrén.
Poté dopolední program skončil (cca ve 14:45) a muzikanti směřovali do ústeckého amfiteátru, aby tam změřili své síly nebo si poslechli kolegy. (Přečtěte si zítřejší reportáž Honzy Hučína o finálovém klání.)
Rozhodně stálo za to si všechny kapely poslechnout, jednak měly možnost hrát víc písniček než na soutěžním vystoupení, jednak venku stejně byla zima a tady pěkně teploučko a muzikálně. Už se těším na příští rok!
