Vzpomínám si na celoodpolední vzrušenou debatu o tom, zda jsou lepší dlouhé nebo krátké básně. Došli jsme k šokujícímu závěru, že na délce kvalita básně nezáleží. Velmi mne to inspirovalo. Dokud jsem byl ještě plný dojmů, založil jsem zcela nový básnický styl: spočívá v tom, že se drtivá většina básně odehraje již v jejím názvu, což umožňuje minimalizaci vlastního "těla" básně. Zní to komplikovaně, proto uvádím příklad:
Příspěvky publikované v “Rozhovory”
Načas - pražská kapela, která se kdysi dala řadit ke klasickému folku prošla za dobu svého působení poměrně velkým vývojem. Po celou dobu však byl Načas tvořen základní neměnnou sestavou. Právě dnes však nejen křtí své druhé album „Tanečnice“, ale také zároveň odehrají poslední koncert v současné sestavě. To byly hned dva důvody, proč se sejít s frontmanem Načasu Michalem Pravcem v útulné Salmovské literární kavárně a popovídat si.
Minulý týden jsme vám nabídli první část rozhovoru s Tou Janou z Velké Ohrady - tedy s Janou Husákovou. Témat k rozhovoru bylo poměrně dost a tak si dnes můžete přečíst jeho závěr...
Když jsem se dozvěděl, že z Jarretu odešel Bohouš Vašák, mrzelo mě, že jsem na posledním koncertu s ním nebyl. Potom jsem zjistil, že ten úplně poslední se bude konat v Brně. Je fakt, že se na koncert z Prahy do Brna asi běžně nejezdí. Já jsem jel a nebyl jsem sám.
Někdy mívám problém, rozlišit od sebe mladé písničkáře. Jakoby se všichni poctivě zapsali na kurzy k Jaromíru Nohavicovi, ale do nahrávacího studia šli hned po první lekci. A jakoby milovali tak, aby se to rýmovalo. Jednou z výjimek je Jana Husáková alias Ta Jana. Před sedmi lety kopla do vrat Velké Ohrady a způsobila na naší folkové scéně menší průvan. ..
V první části rozhovoru jsem si povídal s hudebníkem a publicistou Davidem Kolajou o jeho dvacetiletých zkušenostech z působení v Kanadě a USA. Probírali jsme zejména příležitosti začínajících kapel v zámoří. V druhé, závěrečné části jsme si povídali o úrovni muzikantů, vydavatelích a o dalších věcech, které stojí za srovnávání.
Jan Řepka s Petrem Ovsenákem, tedy Nestíháme, jsou jednak studenty Univerzity Karlovy, ale především muzikanty, kteří už nějaký ten pátek těší svou hudbou posluchače.
Jsme opravdu národem muzikantů? Jsou naši muzikanti, nejen ve folku, skutečně tak dobří, jak si sami o sobě myslí? Mají naši muzikanti a kapely dobré podmínky pro vývoj, neřku-li úspěch? Je u nás hudební trh standardní, nebo silně zdeformovaný? Kdo u nás (ne)kopírováním vlastně zabíjí hudbu? No, není nad to, zeptat se krajánků! Navíc narazíte-li na nějakého, který zná dobře poměry na obou stranách. Pak už jen stačí ptát se a poslouchat, jak je tam a jak tady.
Jiří Žáček (1945) je jeden z našich největších básnických talentů 70. a 80. let, „lyrik panelákových lásek“ a tvůrce poezie pro děti. Málokdo ale ví, že Jiří Žáček je i poměrně plodný písňový textař. „Jeho verše nepozorovaně infikují poezií i publikum, které by s ní jinak přišlo do styku možná jen v čítankách a na úmrtních oznámeních,“ napsal Ladislav Verecký v doslovu ke knížce Text-appeal, sbírce Žáčkových „popěvků, odrhovaček a blues“.
Ptali jste se Toma Kočka a dua Tara Fuki...