Slovenští Funny Fellows letos už podruhé vystoupili na festivalu Zahrada. Pánové v kostýmech ze začátku 20. století, kteří brilantně hrají na tubu, heligón, trubku, kornet, historické bicí a další ve folku spíše méně obvyklé nástroje, zahradní publikum pokaždé nadchli.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Okno v přízemí (mimochodem, který song které skupiny začíná tímto obratem, pamětníci?) otevírá toto CD (to se jmenuje ovšem Jediná), a tak jsem si dovolil parafrázovat. Ostatně i to by mohlo charakterizovat desku a pohled na ni – i dům začínáme stavět od přízemí, a jde jen o to, u toho přízemí nezůstat. Mnohdy ovšem už z přízemí poznáme, jak bude stavba dále vypadat, jindy to jasné není.
Snad se mi v průběhu článku tuhle rovnici podaří obhájit. Není to ani tak převrat v matematice, ale asi aspoň trochu i ve folkové muzice. Skupina Devítka má za sebou Třetí vydání, rozuměj, první vydání třetího alba, ale nedivil bych se, kdyby se toto nějakých reedic dočkalo.
Jsou desky, jejichž hudba plyne bez nesnází, zátočin a hrází vpřed, a přitom snadno rozezní radost ukrytou v nás. Existuje však i hudba, která je uchopitelná jen nesnadno, která k nám dlouho proniká, hudba spodní vody, hlubinných mořských proudů, jež kdesi dole věčně hledají svoji cestu. Takové tóny nás mohou už na první poslech uchvátit, slovnímu popisu však mnohdy vzdorují. Kdo by se proto divil časové prodlevě, která vznikla mezi vydáním Pavlicovy a Plaatjiesovy desky a vznikem těchto řádků, ať promine tápajícímu recenzentovi.
První desku folkrockové skupiny Koflík stylově otevírá píseň nazvaná Blues šálku čaje. Uposlechl jsem rady zpěváka „do šálku nalij horký čaj...“ a za občasného usrkávání vznikla recenze na rozporuplné dílko nazvané hezky Tisíc první.
Tato nahrávka má k oficiálnímu nosiči hodně daleko. Je to vlastně obyčejné vypálené cédéčko se třemi písničkami, které mi Sestry Steinovy věnovaly na festivalu Zahrada 2001. Od nahrání minulého, jedenáctipísničkového dema už totiž uplynuly téměř dva roky, a tak bylo načase přijít s něčím novějším, vyzrálejším.
Úsporná varianta této recenze by mohla nadpisem skončit. Ale to by mi nejspíš neprošlo.
Já nevím, asi je ve mně nějak silně zakořeněn odpor k pití čaje (cizím slovem: ateismus), a tak vždycky, když slyším bohem inspirované a boha oslavující písně, nějak zbystřím sluch a mé horší já začne vymýšlet ironické bonmoty. Víra se nestane hlubší tím, že ji budu stavět na odiv.
Těžko říct, spíš asi jinak. Dvojalbum zkompilované z jeho nahrávek počátkem 80. let je klasickým reedičním počinem a nemá tím pádem ambice se srovnávat se současnými hudebními počiny.
Před časem jsem jako student žurnalistiky vypracovával obsahovou analýzu nejoblíbenějších trampských písní (na základě výsledků jisté ankety). Došel jsem k tomu, že ze všech podstatných jmen se v trampských textech nejčastěji vyskytuje slovo den, další jsou láska, cesta, oči, svět, hvězda, noc, ráno, ruka, srdce, dálka, hora, klín, rok, sen, tma, život atd.