Není to tak dávno, co jsem učil na gymnáziu. Celých pět let jsem se mohl denně potkávat s lidmi, kteří prožívali své malé soukromé války dospívání. Řada z nich své pocity vkládala do básní nebo písniček, často nezralých, prvoplánových a nepromyšlených, ale přesto působivých svou opravdovostí a upřímností, svými hlubokými pohledy až na dno lidské duše. Proč o tom píšu v úvodu recenze? Z jednoduchého důvodu. Přesně tento svět se mi znovu objevil před očima při poslechu CD Lilie polní, které vyšlo u vydavatelství Indies sestrám Steinovým.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Není to comeback Nerezu, jedná se pouze o vyždímání posledních kapek z kdysi tak šťavnatého ovoce. Otázka je jednoduchá. Jsou tyhle kapičky ještě sladké? Odpověď je možná ještě snazší – rozhodně ano.
Několik základních typů exploatování folklórního odkazu, nepočítaje v to prostou interpretaci lidovek, se u nás ustálilo. Jednak je to inspirace folklórními postupy a následné vytváření vlastních písní, které ale nepředstírají, že by snad folklórem byly. Dále je to přímé přebírání folklórních skladeb a jejich odívání do hávu interpretovi blízkému – dávní folklórní tradicionalisté se musí při tom točit v hrobě jak vrtule. Potom je to interpretace lidových písní s úctou a s co největší snahou o vystižení ducha písně bez vnějších efektů, ale přitom v moderním duchu (tenhle styl je asi nejstarší a čas potvrdil jeho oprávněnost).
Jako si lidé před patnácti lety nahrávali na magneťák živá vystoupení Nohavici, protože jinak se k jeho písničkám běžný člověk nedostal, natočil jsem si vloni koncert Kaluží na kameru. Nakonec to netrvalo ani půl roku a kapela se přišla pochlubit svým prvním CD Vločky se s ničím netajou.
Poslech Žalmana jsem měl doposud spojený s polohou vsedě až vleže, s čepicí hluboko do týla, stéblo trávy v zubech a pohled kamsi vzhůru a daleko. A taky s pocitem marnosti snažení a s trochou zahanbení, jak tím životem nevědomky prolétneme a když už konečně něčemu na okamžik porozumíme, je na pevné uchopení věcí většinou pozdě. A jak nám to všechno proteče mezi prsty, že začínáme zas a znova a opět jsme v roce jedna.
Na albu Waltz, které vydali zakladatelé AG Fleku v roce 1999 pod hlavičkou Viktorin–Táborská–Markytán, si poslední jmenovaný zazpíval nejméně. Sólově jste jeho hlas mohli slyšet na pouhých dvou skladbách (Svíčka, Před sedmou večer). Nyní si to Karel Markytán vynahrazuje. Album sice natáčel u svého kolegy Ivo Viktorina, Blanku Táborskou si pozval do dvou písniček jako hosta , avšak jinak je Konec sladkostí opravdu jeho sólovou deskou.
„Pospíšil je zpěvák lyrického tenorového fondu se zvláštním, rozevlátým výrazem a chvějivým vibratem. Velkou jeho devízou je náročnost na textovou kvalitu repertoáru, který je většinou osobitý a neobyčejný i po hudební stránce.“ Těmito slovy charakterizuje Luboše Pospíšila Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby autorů Matznera, Poledňáka a kol. z roku 1990. Zavřeme však knihu a zaposlouchejme se do prvních tónů nového Pospíšilova alba…
Letošní festivalové léto se muselo obejít bez Vlasty Redla. Byť staré rčení „Sejde z očí, sejde z mysli“ pro tohoto hyperslavného muzikanta neplatí, radši si své posluchače Redl pojistil dvojcédéčkem hitů.
Omlouvám se, že můj počítač neumí takový ten ocásek u „C“ a tak budu trochu neúplný v popisu CD Třináct písní. Snad to bude jediná neúplnost. Těchto 13 písní mě potěšilo, i když to není přesně „můj šálek čaje“.
18. září byl v klubu Kocour v Praze na Proseku velký svátek. Křtít hned dvě nová CD naráz nebývá tak častým zvykem. A taky tomu odpovídala skvělá nálada ve vyprodaném sále, šampaňské se otevíralo šavlí, všichni na sebe byli nějak víc hodní, muzikanti hráli jako o život a jiskřily jim oči. Najednou se všem chtělo všechno vypovědět. A domů se šlo pozdě a ztěžka. Michal Braxatoris dopsal navštívenku ke zrození nového písničkáře. Skupina Bafalo si udělala do pažby druhý zářez.