Ty Syčáci jsou mimořádně plodná kapela. Zatímco jsem dlouhé týdny a měsíce naposlouchával jejich první album, vydali desku druhou (ani ne rok po debutu). Protože však raději píšu o něčem, co dobře znám, než o tom, s čím se teprve seznamuji, vezměte prosím zavděk recenzí na první, tedy loňské album trojčlenného seskupení, které – jak samo tvrdí – hraje „akustický bigbít“.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Přestože bluegrass rád poslouchám, nerad o něm píšu. Ono je to totiž dost často těžké – bluegrassové kapely jsou si často podobné jak vejce vejci, což není negativní označení, ale prostě konstatování, že hrají tutéž klasiku, stejně rychle, stejně zpívají a mají stejné nástrojové obsazení, přičemž všichni prokazují standardní kvalitu hráčského umění, potřebného pro hraní žánrové klasiky. A ani se celkem nevyvíjejí dál, protože žánr má stanovená pravidla, která se mají co nejlépe naplňovat, ale ne překračovat, měnit či posouvat. Znovu opakuji, že se mi právě tohle jako posluchači líbí, ale přesně tohle a nic víc o tom nemůžu říct.
O jaké touze mluvím? O touze hledat hudební inspiraci mimo naší vlast. O touze pít ze světové studnice hudby a předělávat ji sobě pro radost. O touze předávat poselství prostřednictvím písní jiných národů. O Touze, která duši svírá, novém CD Natalie Velšmídové.
S cédéčkem vloženým do časopisu se už setkala většina lidí. Může to být bonus pro předplatitele, snaha zvýšit prodejnost, anebo jen obyčejná reklama v neobvyklé podobě. Co z toho platí pro disk prodávaný s 43. číslem "bezdomoveckého" časopisu Nový Prostor?
Když jsem tohle cédéčko dostala 22. května do ruky, začala jsem málem věřit na nadpřirozené schopnosti pěti ogarů, kteří Fleret tvoří. Na zadní straně jsem si totiž přečetla, že album obsahuje nahrávku živého koncertu z 26. 5. 2001 ve studiu 1 Českého rozhlasu v Ostravě. Říkám si – 26. května, to je nějaká hodně čerstvá nahrávka (teď teprve mi to došlo). Vysvětlilo se to bližším pohledem a zvláštní odrůdou písma – trojka tu zkrátka vypadá jako pětka. Skutečné datum nahrávání tedy připadá na 26. 3. 2001.
Nevím, jestli tenhle pocit znáte. Zkuste si to představit. Je listopad, tak okolo nuly (na zmrznutí to ještě není, ale o zdraví už jo), někde jste se zapomněli, nějak jste cestou domů zabloudili a usnuli v příkopu u silnice, ráno vás probudí zima a mokro, drobně prší, samozřejmě že jste se probudili pozdě, takže jste už mokří naskrz, obloha zatažená, mlha a nevíte kde jste. Navíc máte hlad a žízeň (navzdory tomu co vody je kolem) a bůhví proč vás bolí hlava. Krom toho máte nejasný pocit, že jste se právě minulý večer rozešli se svou holkou, ale stoprocentně si tím jisti nejste. Náladu budete mít stejnou, jako je na desce Sychravý ráno.
Krátce po jeho vydání jsem toto album představil posluchačům Radia Proglas v rubrice Třikrát z Proglasu. Ta se vysílá odpoledne a skládá se ze tří skladeb a krátkého komentáře. “Ty jsi tam našel tři písničky, které se daly pustit?” divil se Milan Páleš z Indies Records. Ano, uznávám, že Sledě nejsou hudba pro masy. Za jistou hitovost některých písní z toho alba jsem však hotov se bít.
Kdysi byly dámské a dívčí kapely raritou a vždy se zdůrazňovalo: Opravdu tam není žádný chlap! Mám na mysli skutečné vokálně instrumentální skupiny, nikoliv jakési dívčí sbory, kde muziku v pozadí stejně hrají najatí muzikanti.
Hudbu pro svou nejjemnější desku napsal Jan Hrubý „pod neodolatelným tlakem západočeského, irského a moravského folklóru a anglického baroka“. Ano, přesně k těmto inspiračním zdrojům se houslista přiznává v bookletu alba Stará vlna. A protože tentokrát chtěl asi natočit album jen a jen podle svých představ, nechal svou skupinu Kukulín za dveřmi nahrávacího studia a vedle houslí si natočil i další nástroje: violu, mandolu, akustickou kytaru a klávesové plochy. Jediným dalším muzikantem, se kterým byl ochotný spolupracovat, byla jeho dcera Andrea, která si zahrála na zobcové flétny.
Kolik je asi v Čechách vokálních kapel? Kolik asi acapelových seskupení? A kolik takových bohumínských Sluníček? Podívejme se na jejich Maratón...