Při přemýšlení, o jakém cédéčku bych tak mohla něco napsat, aby to bylo pokud možno pochvalné, dobře napsatelné i čtivé, jsem si uvědomila, že málo poslouchám zahraniční muziku. Sáhla jsem proto po souhrnném albu anglicky zpívající Rory Block, vydaném v roce 1997 v Holandsku. Je to výběr jejích písní, čítající dvacet čtyři kousků ve stylu country-blues.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Tak to je po dlouhé době opět jedno album, které beru se vším všudy. Uchvátila mě hudba, interpretace, aranže a svým způsobem i texty. Vynikající je grafická úprava bookletu i oba videoklipy, které obsahuje datová část CD. Samozřejmě, spousta věcí by se dala ještě vylepšit… Ale ukažte mi jiný takhle skvělý debut.
Po dlouhé době vám v recenzi namísto CD představuji knihu - trilogii Hospodských, Vesnických a Karí povídek Václava Koubka, které průběžně vycházely v devadesátých letech. Koncem loňského roku je autor vydal vlastním nákladem v podobě bezmála třísetstránkové knihy.
České srdce jsem zaregistroval ještě před vydáním prvního alba České srdce z roku 1991. Těsně po revoluci jsem si koupil první singly této kapely: To nechce klid / Z očí do očí a Druhý dech / Dívka snů. Na zmíněném albovém debutu mě vedle singlových kousků zaujalo titulní České srdce s textem Vladimíra Merty a především Zaslíbenej kraj (Stonehenge), neoficiální hymna českých Keltů.
Když na těchto stránkách moji kolegové uvažovali o tom, jak je to ošklivé, když písničky vašich miláčků nazpívá skoro anonymní studiový soubor a vy si toho nevšimnete, nebo když sólista se pro účely desky obklopí symfoňákem, či když někdo stále dokola vydává tytéž hity, jen jeden či dva obmění nebo přidá, aby nachytal kupující, říkal jsem si, že je to plané teoretizování a netušil jsem, jak se mi brzo dostane příklad takové hudební prostituce do ruky.
Majerovy brzdové tabulky, to je ta „akustická kapela“, která používá všechny dostupné strunné nástroje (včetně „vaječných harfiček“), dále celou plejádu saxofonů a hlas výborné zpěvačky. S tímto předsudkem může člověk začít poslouchat čtvrtý dlouhohrající nosič Tabulek. Album však začne neakusticky, nasamplovanými zvuky, a vy jen čekáte, kam se to celé posunulo. Suverénní zpěv Andreji Landovské a saxofon Víta Kahleho vás však za malou chvíli ujistí, že to nejlepší, co dělalo Tabulky Tabulkami, na novém albu zůstalo.
Po várce brněnských skupin jsem zase postoupil o kus na východ. Ale na slovenštinu jsem se těšil. Petiara znám zatím jen z jeho mnohdy osobitých příspěvků do nejrůznějších elektronických folkových diskusí a tak jsem byl zvědav, zdali je tak rozhodný i ve svých písničkách.
Nevím, čím to je, ale ačkoliv mě na bluegrassu přitahuje spíše ta klasická, kuňkající (dle výroku M. Leichta) část, Cop mě oslovoval vždy a všude, a to už od jeho pradávných časů v osmdesátých letech. Jaksi podvědomě jsem se sice bouřil proti přílišné "tvrdosti" jejich muziky, proti tomu, jak se Míša Leicht hlásil i k bigbeatu, a ostatně ani jeho průvodní slovo mi nějak nesedělo, a nakonec mě Cop vždycky "dostal" - pokaždé, když jsem ho viděl na koncertě, jsem si řekl, že to je ono, a koupi desky jsem také vlastně nikdy neodolal. Takhle rozpolceně jsem žil až do vydání Biče - až ta deska mně to nějak vyjasnila, utřídila a definovala. Dospěl jsem i v chápání Copu, tak jako Cop natočil vyzrálou a "dospělou" desku.
Člověk by řekl, že o takovém známém seskupení, jako je Banjo Band Ivana Mládka, se nedá už téměř nic napsat. Samozřejmě, jsou velmi populární, hrají už poněkud delší dobu, navíc se v posledních letech prezentují (či prezentovali) v nováckém pořadu "Čundrcountry show". Kdo si toto myslí, má pravdu, protože v následujícím článku se skutečně nebudu snažit objevit něco nového.
Michal Prokop si v průběhu 90. let vyzkoušel, jak se sedí v parlamentní lavici. Krátce byl prvním náměstkem ministra kultury, později měl na starosti propagaci kulturního dění v Praze jakožto evropském městě roku 2000. Při takových aktivitách se samozřejmě zdálo, že zapomněl na to, co ho v minulosti proslavilo především. Dvojalbum Odněkud někam si klade za cíl dokázat, že ani v 90. letech Michal Prokop muziku úplně neopustil. Kolekce je sestavena z poněkud různorodého materiálu, což by nahrávalo domněnce, že jde o jakési Best Of. Ve skutečnost se však jedná o slepenec téměř všech dostupných Prokopových nahrávek od roku 1989 do současnosti. Chybí snad jen připomínka zpěvákovy účasti na jubilejním albu Luboše Andršta (Live. 25 let s blues, Český rozhlas 1994), ukázka z hostování na albu Emila Viklického Docela všední obyčejný den (Lotos 1998) a dvě ze tří skladeb, které Prokop nazpíval na album Muzikál Hamlet.