V 70. a 80. letech se na folkové a country scéně objevovalo poměrně málo tvůrkyň – písničkářek. O to více si však posluchači oblíbili hlasy některých zpěvaček – hlasy, s nimiž máme nerozlučně spojenu představu zvuku konkrétních písní. V posledních deseti letech naopak můžeme sledovat expanzi ženských písničkářek, a co víc, dobrých ženských písničkářek.
Příspěvky publikované v “Seriály”
Vyvěsit plakátek umí leckdo, uklidit po sobě málokdo. Však on to sundá někdo další, kdo bude potřebovat místo, uklidňují svědomí nepořádníci. Na Internetu ale takovéto samočištění často nefunguje. Jak jinak by se totiž mohlo stát, že vás z monitoru zve na své dva roky staré koncerty dávno neexistující skupina?
V předchozích dílech našeho povídání o ladění jsme došli k poznání, že tzv. přirozené ladění rozlišuje mezi malými a velkými celými tóny. Co to může způsobit a jak se to dá řešit, si povíme v dnešním posledním dílu.
Ve všech minulých dílech jsme přidávali k melodii prvního hlasu ostatní hlasy sice v různé výšce, ale ve stejný okamžik. Celý vícehlas tak zazněl zároveň, ostatní hlasy tvořily vlastně k prvnímu hlasu jen harmonii. Výška tónu je ale jen jeden rozměr partitury, tím druhým je časový posun.
Poslední díl skončil netradiční úpravou písně Ten chlumecký zámek. Projdeme si teď úpravu a probereme pár míst. Příště si řekneme něco o polyfonii a náš seriál bude pomalu směřovat k závěru.
V minulých dílech jsme si ukázali několik cest, jak melodii opatřit vícehlasem. Celou dobu jsme používali písničku Žádnej neví, co jsou Domažlice. Za ten čas se nám dost ohrála, takže vytáhneme další: bude to lidová píseň Ten chlumecký zámek. Ukážeme si na ní oba základní způsoby vícehlasé úpravy: souběžné vedení hlasů a držené tóny.