Ve sleeve-note ke kompilaci, z jejíhož obalu agituje symbolická rybka se záchranným kruhem, zmiňuje editor CD Milan Tesař žánrovou rozrůzněnost interpretů. Ta však není, jak on sám píše, podstatná. Já bych zdůraznila hlavně rozrůzněnost úrovně jednotlivých aktérů, ne však z hlediska kvality. Ta je věcí relativní a každý pro ni má jiná měřítka, značně ovlivněná svým vztahem ke stylu předváděné hudby.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Trvalo to dlouho, ale konečně se to podařilo. Veškeré články, které byly publikovány na InternetFOLKu před přechodem na nový redakční systém a na doménu ifolk.cz jsou nyní převedeny a můžete se k nim vracet. Bohužel se nepodařilo převést diskuse k článkům, za což se omlouváme. Dodatek: Z technických důvodu bylo nutné odstranit články z roků 2003 a 2004 a importovat je znovu, což se projevilo na změně jejich adres. Litujeme, ale není v naší moci s tím něco udělat.
Nové je i to, co bylo dobře zapomenuto, praví staré přísloví. A tak se nelze divit, že liberecký Jarret, ačkoliv existuje přes deset let a Krtečka na Zahradě získal už v roce 1996, obsadil přední místo v kategorii Objev roku (sic!) ankety F&C za minulý rok. První desku vydal před pěti lety, až letos jsme se dočkali druhé.
Oboroh je primitivní přístřeší na čtyřech kůlech, anebo též skupina, která prošla naší folkovou historií, nyní už legenda, zapovídaná, mnohým neznámá, s trochou kultovního nádechu a s nálepkou křesťanského folku. Nahrávka Nebeská kavárna, pořízená před víc jak deseti lety, vyšla na CD právě v těchto dnech a doplňuje tak čtyřlístek dosavadních alb Oborohu. Vlastně se jedná o více o recitálové album Svatopluka Karáska, kterého prostě Oboroh doprovází.
Nejstarší generace písničkářů, reprezentovaná jmény jako například Dagmar Andrtová, Vladimír Merta, Karel Kryl, Vlasta Třešňák či dokonce Jiří Suchý, dosáhla důchodového věku (ba někteří už hrají na pódiích mimo tento svět). A tak pomalu upadá v zapomnění, čemuž pomáhá i to, že téměř nevydává nové desky. Najdou se ale i výjimky - jednu velmi sympatickou tvoří Jaroslav Hutka.
S Emanem Míškem jsem se seznámil skrze kazetu, kterou v roce 1996 poslal k nám do rádia. Co se týče interpretace – písničkář jako spousta jiných. Co mě však zaujalo na (opravdu) první poslech, byla zvláštní poetika textů. Ten člověk nejen ctil rytmus a uměl rýmovat a klást dobře přízvuky. Především se mu v hlavě rodily tak zajímavá spojení obyčejných i nevšedních slov, že by mu je mohl leckterý básník závidět.
Více jak tři roky utekly ode dne, kdy jsem na pódiu poprvé spatřil tehdy začínající trampskou skupinu Tempo di vlak. Mám-li ji dnes porovnat s jejími „vrstevníky“, kapelami, které se na konci devadesátých let začaly objevovat na hudebních soutěžích, urazilo od té doby Tempo ojediněle dlouhou cestu. Zcela po právu se proto nyní těší velké divácké přízni, bulvární novináři by se asi nestyděli použít slovíčko „boom“. Tempo di boom.
Nepřehlédnutelná reklamní kampaň provází debutové album zpěvačky, která si říká Livie Karlů, a skupiny Pepela. Takhle nějak se rodí hvězdičky a komety popu, poslechněme si, má-li šanci to zafungovat i v našich hudebních vodách – řekněme na pomezí popu a country. Na CD s názvem Propast u nohou najdeme požehnaných 19 písní.
Vzpomínám si na to nevýslovné štěstí, když jsem viděla a cítila mého tátu ve chvílích, kdy býval sám sebou a tak krásný, jak si v normálním životě ani nemohl dovolit být. Viděla jsem ho, jak vyznává lásku svému bratrovi a po tvářích mu stékají slzy. Tenkrát jsem pochopila, že i smutek může být krásný a tato inspirace ve mně zůstala na celý život. Proto tedy Staré slzy. A až vám bude smutno, neutíkejte od toho smutku a prožijte si jeho sílu a hloubku. V tomto povrchním světě si prožijte aspoň chvíli v prostoru, o který se s Vámi chceme naším CD podělit. I. Kelarová.
„Muziga je valašský termín pro: kapelu; jakékoli seskupení muzikantů jakékoli úrovně, jakéhokoli počtu i obsazení, hrající jakýkoliv druh hudby, kdekoliv; tancovačku; hudbu,“ stojí v bookletu alba O lásce. Jednoho z nejsilnějších alb letošního roku.