Do Třeboně jezdíme od úplného počátku tohoto festivalu. Pod slovem jezdíme se kromě mne skrývá ještě vcelku početná parta lidí. Všichni jsme se při odjezdu z Třeboně shodli, že příští rok už na tento festival přes celou republiku nepojedeme ani náhodou. Ale obávám se, že to asi nebude pravda. Tradice je tradice a hezčích míst, kde by se dal přivítat začátek léta, moc neznám.
Příspěvky publikované v “Reportáže”
Tradičně idylicky proběhl v Jindřichově Hradci další ročník Folkové růže. Na třech scénách se tu představilo několik desítek amatérských i profi kapel. Je libo pár fotek?
„Prázdniny v Telči nejsou festival, ale způsob života," prohlašuje opakovaně Medvěd, a mně nezbývá, než se k těmhle slovům přidat. Dva týdny na začátku srpna jsou totiž v malém kouzelném městě na Vysočině naplněné něčím naprosto jiným, než znají návštěvníci standardních festivalů. Tak jiným, že bude na místě si nejdřív uvést malý slovníček pojmů.
Minulý víkend jsem strávil ve Strážnici na druhém ročníku Starobrno Festivalu Slunce, který společně pořádají Pavel Kopřiva (FT Records, Folk Team) a Zdeněk Vřešťál (Neřež, ex-Nerez). I na letošní rok slibovali organizátoři podívanou nadžánrovou a mezinárodní (rozuměj: česko-slovenskou). Na rozdíl od loňska se hrálo na dvou místech: vedle amfiteátru Zámek fungovala malá scéna na Ostrůvku.
Kdysi jeden z nejtrampštějších festivalů, Svojšický slunovrat, už není od minulého víkendu Svojšický. Ačkoliv se přestěhoval do velkého města, o přízvisko "trampský" bojuje dál. Vstává se tu na Vlajku a křičí se "Ahoj" i "Umí". Ostatně - tuhle reportáž píšu sedě ve vlaku. Byť nejedu z vandru, šíny zvoní stejně.
Tak jsem se opět po měsíci vypravila do Malostranské besedy na folkový večer s Devítkou, tentokrát spojený s oslavou devátých narozenin. Těšila jsem se na starší i nové písničky a na zábavné historky nejen z kapelního života a musím říct, že jsem se nezklamala.
Přiznávám se bez mučení, proti návštěvě libovolného rautu jsem nikdy nic neměl. Myslím, že je to moc hezký koníček, škoda jen, že mě jedinci či libovolné instituce nezvou častěji. Těchto bohulibých akcí jsem už přesto pár absolvoval. Na některých nabízeli vybraní kuchaři vybraných restauracípřehršle všemožných lahůdek a v rohu decentně hrála kapela, na jiných se smečka hladovců rvala o poslední olezlý chlebíček. Ale o trampském rautu, který pořadala kapela Tempo di vlak v rámci svých Tónů cest (tzv. traut), jsem nikdy předtím neslyšel.
Odmítat pozvání se nemá, obzvlášť když se jedná o křest cédéčkové prvotiny. Místo na konopišťský Folkový kvítek jsme se v ten květnový pátek vydali do Ústí nad Orlicí a nelitovali jsme ani trošičku, protože koncert opravdu stál za to.
Do posledního ročníku Zahrady byla soutěž o Krtečky záležitostí hlavně pro kapely a písničkáři se spokojovali s menší scénou, kam diváků nechodí pár tisíc, ale spíše pár stovek. Ani letos nebudou pódioví osamělci hrdiny velkého amfíku, nicméně ceněného Krtečka si nakonec někdo z nich přeci jen potěžká.
Příčinou zpoždění tohoto článku je skutečnost, že v Pikovicích neměli internetovou přípojku. Ale to byla asi jediná závada na jubilejním, 10. Setkání s trampskou (a nejen s trampskou) písničkou pod Medníkem. V životě bych se nenadál, když jsem poprvé uváděl druhý ročník, že se dožiji v plné síle i tohoto.