Nedávno jsem kdesi četl, že počet rozeslaných promo CD novinářům a podobné havěti u jistého vydavatelství byl skoro stejný s počtem těchže prodaných nosičů. To je docela tristní, a možná by se dotyčné vydavatelství mělo zamyslet nad tím, nemá-li charita přeci jen své meze, zejména v době, kdy si již vydat vlastní CD svépomocí není problém a nouze naopak nutí umělce k co největší úspornosti, kterou nakladatelství prostě nemůže dosáhnout.
Příspěvky publikované v “Recenze”
V minulých letech jsme shrnovali průběžné hodnocení desek v jednom článku. Protože jsme ale loni zavedli možnost krátkých komentářů hodnotitelů k hodnoceným deskám, ztratil takový přehled smysl. Podívejme se spíš, jak se za poslední dva měsíce zhouplo pořadí poté, co své body udělili Tomáš Doug Machalík, Jana Džexna Tippmanová a Štěpán Kučera.
Petra Šany Šanclová na mě vždy působila ve všech sestavách, kde jsem jí slyšel, nejvíce pak samozřejmě v Bokomaře, jako živá voda onoho seskupení, jako dračice či tygřice, která neustále popohání zbytek skupiny k dalším a dalším výkonům. Nejen že tak zpívala, ale i tak působila. Když postupně vycházelo najevo, co všechno umí a ovládá, říkal jsem si, až ta se osamostatní, to bude bomba.
Kámen je symbolem pevnosti, tvrdosti, možná i tvrdohlavosti a sveřeposti. Neústupnosti a trvalosti v názorech. A i když umělecký název dua Karoliny Kamberské a Lucie Steinhauserové vznikl jako zkrácenina jejich dívčího příjmení, můžeme jej vnímat i jako nomen omen.
Nikdy bych si něco podobného nedovolil ani vyslovit, natož napsat. Ale když Žalman pojmenoval své CD Zatracený písně, tak snad... Deska je tak v pohodě, jak může být snad jen Žalman. Album mohu doporučit každému, kdo má rád Žalmana, tomu, kdo má rád příjemnou symbiózu umělého a lidového umění, kdo se chce seznámit s vyspělou formou folkové tvorby, i muzikantům, kteří si nevědí rady s folklórem...
Na rovinu a na začátek - čekal jsem to trochu jiné. Kultovní kapela měla přinést kultovnější, ale také propracovanější muziku. Obojí splnila tak napůl. Je daleko civilnější, než jí dělají pověsti, ale také se na CD vyskytují jevy, které se neodpouštějí ani začátečníkům.
Z několika českých nadprůměrných až dobrých bluegrassových desek, které přinesl rok 2006, považuji debut brněnské skupiny Drive za zdaleka nejpovedenější. Důvod je nasnadě: Nejedná se o ortodoxní bluegrass, u kterého předvídáte několik tónů dopředu a u něhož můžete ocenit leda rychlost a přesnost projevu, případně čistotu a zabarvení hlasu.
Živě si pamatuji, jak jsem před lety napsal recenzi na starší CD Bafala v domnění, že jde o novinku. Tak se mi deska líbila, že jsem nepředpokládal, že by mi nějak unikla. A přeci. Od té doby uplynulo už dost vody a já se o Braxovi leccos dozvěděl, a tak mě nepřekvapuje, že se na hudební scéně objevuje, mizí, objevuje s jinými formacemi, vydává různá prohlášení a podobně. Trošku je to póza, ale póza, které sám Braxa věří a žije jí. A tak je třeba vnímat i jeho muziku.
"Vaše 'recenze' nemá žádnou informační hodnotu a jeví se mi osobní se snahou desku zesměšnit a potopit." "Dlouho jsem už nečetl takový blábol... autor článku je naprostý ubožák a bohužel díky internetu může publikovat své názory pro veřejnost." "Tak nenávistnou recenzi jsem už dlouho nečetl. Že by si autor potřeboval odreagovat nějaký mindrák?"
Nebo cibule - takovýhle název alba přímo vybízí k prozkoumání desky, aby se člověk dozvěděl, co je k této zelenině alternativou (dozvíte se to na albu). Prostě už skrz ten název jsem hořel nedočkavostí nové CD Petra Skoumala si poslechnout. Ze znalosti jeho minulých desek jsem byl docela příjemně navnaděn - když se ohlédnu do historie, tak snad pouze jeho první sólové LP mě nenadchlo, jinak všechny nahrávky, i ty ve dvojici s Vodňanským, i ty pro děti, mě přinejmenším uspokojily.