Kdyź jsem psal povídání o televizním seriálu Legendy folku a country, uvědomil jsem si, jak moc je Pepa Nos opomíjen médii všeho druhu a protože InternetFOLK k těmto médiím patřit určitě nechce, rozhodl jsem se, že dluh při nejbližší příležitosti odčiním. A nevadí, že CD Pepy Nose Vysněný ráj vyšlo už před půl rokem.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Přeci jenom jezdím (dobře, jezdívám… no tak jo: jezdíval jsem) na vandry spíše do okolí Malé, Velké a Zlaté řeky a tak je moje trampská tradice trošku jiná, než ta, která žije v okolí Svratky a Svitavy. Proto jsem dlouho Kamelot do trampské škatulky neřadil a dlouho se mi pod „Kamelotími" písněmi nevybavovaly kopce a lesy okolo Brna.
Skupina, která si deset let říkala Druhá tráva, ukončila loni svou činnost. Robert Křesťan s Lubošem Malinou rozjíždějí další kapelu (s pracovním názvem Malinaband), avšak s nedávnou minulostí se vyrovnávají kolekcí vskutku reprezentativní.
Titulek článku shodný se jménem kapely není žádný velký počin z hlediska literární fantazie, ale v tomto případě asi originálnější nadpis snad ani nelze vymyslet. Když jsem se se skupinou poprvé setkal ve studiu u mikrofonu, skutečně jsem se trošku červenal, když jsem neustále říkal „prdi“. Ale zvykl jsem si a zvykat si na jejich muziku jsem ani moc nemusel – zaujala mě od začátku.
Když mi Martin Šíl psal o tom, že mi pošle cédéčko Folkotoče, celkem jsem se těšil. Ono takové album může být docela dobrou zprávou o tom, co se v kapelách děje nového, jakým směrem se za ten uplynulý rok vydaly. Mnohem lepší, než plamenná slova a okřídlené věty.
Solidně zahraná muzika, která by mohla podbarvovat nějaký akční film z Divokého Západu (pardon, z Wild Westu). Navodí ve vás tu správnou atmosféru, avšak nic konkrétního si z ní nezapamatujete. Snad nějaký krátký motiv, ale takových jste už slyšeli… Přesně tak na mne působí instrumentální pasáže některých skladeb z alba Tanec duchů. Wild West vskutku hraje moderní country s velkým nasazením, písničky se pěkně poslouchají, leč trvalých a původních hodnot v nich mnoho nenacházím…
Škoda, že jsem titul „Když dva dělají totéž…“ vyplácnul jindy, teď by se mi zas hodil. Ale z trochu jiného hlediska. Jsou interpreti, kteří na svém albu pracují měsíce nebo léta a minimálně polovinu té doby pouštějí ven informace o tom, jaká je to práce a kdy už to bude. Je pak jasné, že publikum (i kritici) jsou natěšeni a jejich naděje ( a měřítka) rostou a rostou.
Historie českotřebovské kapely Domüno je poměrně bohatá a pestrá (Domüno vzniklo v roce 1983, název je složený z prvních slabik zakládajících členů - DOhnal, MÜller, NOvák). Skupina prošla několika hudebními žánry a nyní hraje modernější country. Album Všední den nicméně zachytává měkčí zvuk odpovídající dávnějším sestavám. Překvapivě jde o první opravdové album této kapely...
Skupinu jsem kdysi slyšel na jakémsi pražském kole Porty, kde sice zaujala neotřelým přístupem k muzice, ale to bylo asi tak všechno. Pak mi na nějakou dobu zmizela ze zřetele mou pozornost přitáhla až nevtíravá, ale důsledná reklamní kampaň v souvislosti s CD Hyjé!. Vydavatelství skutečně neopomnělo žádnou příležitost k představení (ne k vnucování) desky. A tak mě začalo zajímat, je-li produkt také tak precizní.
Dokumentární pořad o počátcích a „zlaté éře“ skupiny Rangers vydala firma Best I. A. v koprodukci s Českou televizí. Jedno z prvních českých country DVD láká kupující barevnou fotografií opravdu nejklasičtější sestavy této legendární skupiny. Věština dobových snímků „uvnitř“ je samozřejmě černobílých. Jaký je tedy obraz Rangers, který divákovi vydavatel nabízí? Barevný, plastický, věrohodný? Nebo naopak černobílý, zjednodušený, schematický?