Album Skleněná vrba, které natočili v roce 1999 Zuzana Navarová, Iván Gutiérrez a skupina KOA, jsem měl (a vlastně pořád mám) hodně rád. Skladby jako Andělská, Bolero nebo Nechoď nikam mi stále ještě nezevšedněly. A tak jsem samozřejmě s napětím čekal, s čím mě má oblíbená kapela překvapí příště.
Příspěvky publikované v “Recenze”
„Až jednou nebudete na světě, lidi ať tu po vás maj´ třeba jabka nebo písničku, co si rádi zazpívaj´“. Vím, vím, to je trampský Hop trop, a přitom má být řeč o bigbítové Bílé nemoci. Ale nelze mi nevzpomenout na slova Huberťáka Kučery, když poslouchám z Malostranské besedy písně, jež po sobě zanechali František Stralczynský s Tomášem Poláčkem.
O novém albu Marie Rottrové se toho proslýchalo mnoho. Že se „něco velkého“ připravuje, mi postupně prozrazovali Jaromír Nohavica, Zdeněk Vřešťál a Karel Plíhal. Původně se mluvilo o projektu „Marie Rottrová zpívá písně Jaromíra Nohavici“.
Na dvojalbum největších hitů Taxmenů se vešlo 51 písní. Z toho 15 nahrávek pochází ze 70. let (případně z roku 1980), zbytek tvoří písně znovu nahrané v 90. letech, případně úplné novinky. Zcela chybí zvukové záznamy z let 1981–92, tedy z doby, kdy Taxmeni alias Krajánci fungovali pouze příležitostně a téměř nekoncertovali. Kdyby dramaturg alba postupoval chronologicky, uvědomil by si posluchač, že má před sebou nahrávku dvou různých kapel.
Zkušenosti s hraním začínala většina hudebníků sbírat po hospodách a nebýt piva, které ve správnou chvíli utlumí pud sebezáchovy, zůstalo by jistě mnoho talentů navždy utajeno před veřejností. Jakmile se však muzikantské pískle dostane poprvé na pódium, upadne stará dobrá hospoda v zapomnění. Nadoraz je výjimka, která nezapomněla odkud vzešla, a v písních Jiřího Petery se asi nikdy nebude zpívat o ničem jiném, než o pívu, hospodách, ženských a jazzu.
Kdyź jsem psal povídání o televizním seriálu Legendy folku a country, uvědomil jsem si, jak moc je Pepa Nos opomíjen médii všeho druhu a protože InternetFOLK k těmto médiím patřit určitě nechce, rozhodl jsem se, že dluh při nejbližší příležitosti odčiním. A nevadí, že CD Pepy Nose Vysněný ráj vyšlo už před půl rokem.
Přeci jenom jezdím (dobře, jezdívám… no tak jo: jezdíval jsem) na vandry spíše do okolí Malé, Velké a Zlaté řeky a tak je moje trampská tradice trošku jiná, než ta, která žije v okolí Svratky a Svitavy. Proto jsem dlouho Kamelot do trampské škatulky neřadil a dlouho se mi pod „Kamelotími" písněmi nevybavovaly kopce a lesy okolo Brna.
Skupina, která si deset let říkala Druhá tráva, ukončila loni svou činnost. Robert Křesťan s Lubošem Malinou rozjíždějí další kapelu (s pracovním názvem Malinaband), avšak s nedávnou minulostí se vyrovnávají kolekcí vskutku reprezentativní.
Titulek článku shodný se jménem kapely není žádný velký počin z hlediska literární fantazie, ale v tomto případě asi originálnější nadpis snad ani nelze vymyslet. Když jsem se se skupinou poprvé setkal ve studiu u mikrofonu, skutečně jsem se trošku červenal, když jsem neustále říkal „prdi“. Ale zvykl jsem si a zvykat si na jejich muziku jsem ani moc nemusel – zaujala mě od začátku.
Když mi Martin Šíl psal o tom, že mi pošle cédéčko Folkotoče, celkem jsem se těšil. Ono takové album může být docela dobrou zprávou o tom, co se v kapelách děje nového, jakým směrem se za ten uplynulý rok vydaly. Mnohem lepší, než plamenná slova a okřídlené věty.