Svět je kulatý. Jenom zdánlivě v něm putujeme odněkud někam. Jedni směřují za prací na Západ, druzí s kerouackovským baťohem putují na poloniny, za Nikolou Šuhajem. Slovenský východ byl pro mě kalifornský západ. Dál už to nešlo. "Sú tam medvedě!" volaly za mnou babky z pole. Byli tam pohraničníci... Vladimír Merta
Příspěvky publikované v “Recenze”
Dušan Baur pracuje jako moderátor Radia Proglas od roku 1995. Tak dlouho je tedy mým kolegou. Proto velmi dobře vím, že Dušan vedle moderování umí kouzlit a také skládá písničky. V hitparádě Kolem se toč, kterou připravuji, už bodovala řada Dušanových skladeb – velmi se dařilo například vtipné a dloooouhé bajce o Veverce. Vedle Veverky složil Dušan i Křečka, avšak ani jeden z hlodvaců se na jeho první album A ticho mluví nedostal. A to je dobře…
Nepočítáme-li předloňský výběr, pak Nápis na štítu domu je po třech letech další, v pořadí již třinácté CD Pavla Žalmana Lohonky a spolu. Obsahuje třináct písní, většinu jich složil Pavel Žalman, na některých jsou pod texty podepsáni Pavlína Jíšová, Jan Brož, Jan Hlaváč a k jedné písni napsal hudbu Petr Novotný.
"Vím že je spousta malejch věcí / Pro který stojí za to žít / Hovězí filé dvě tři deci / Solidní plat a božskej klid," směje se Jan Burian v titulní písni svého výběrového dvojalba Blues 4. kategorie (1972 - 1980) / Božskej klid (1980 - 1985). Burian se ohlíží k začátkům svého písničkaření a klade si poměrně ctižádostivý cíl, vyjádřit náladu normalizačních let. Jde na to oklikou, skrz vyjádření nálad vlastních - nálad bezejmenného člověka, který má solidní plat, a přitom je "sám jak cestující v metru / jak prázdná tuba od prášků".
Není to až tak dávno, kdy se v oblasti trampské muziky mluvilo o totální absenci mladých kapel přinášejících něco nového. Pak se ale zřejmě stal jakýsi malý zázrak a takových sdružení se objevilo hned několik, aby ukázala, že toho bohdá nebude, aby představiteli nejmodernější trampské hudby už navždy zůstali bratři Ryvolové a Hop trop.
Zní to trochu jako pohádka. Kapela, která funguje několik měsíců, se přes konkurz dostane na náš největší festival. Tam vyhraje v diváckém hlasování a díky tomuto vítězství dostane možnost zdarma natočit pár písní v dobrém studiu. A hned se najde i sponzor, který doplatí zbývající čas potřebný k nahrání celého cédéčka. Toho se navíc ujme prestižní vydavatelská společnost. Něco takového se nestává každý den. Koňaboji z Vyškova se to podařilo. Dosaďte si za neurčitá slova v předchozích větách jména Zahrada (festival), AV Studio ve Vyšším Brodě (studio), Velkopopovický kozel (sponzor) a Indies Recodrs (vydavatelství) a pohádku máme celou. Album Já sa koňa bojím právě vychází. Pojďme si je společně poslechnout…
Hned o dvě položky rozšířil letos písničkář Jan Burian svou diskografii. Ta, o které bude v tomto článku řeč, navazuje na někdejší album zhudebněných básní dánského básníka Bennyho Andersena.
Duše recenzenta je zmatena a neví, má-li jásat či smutnit, když narazí na CD, které nepředstírá ani dobytí hudebního světa, ani dobití posluchačů, které si nehraje na nejniternější výpověď nebo na oslavnou tryznu a prostě jen tak pidliká, zato stále více a rychleji.
Ve druhé polovině 80. let patřila Věra Martinová k nejpopulárnějším českým zpěvačkám. Písničky jako Malý dům nad skálou, Až na vrcholky hor nebo Dala jsem lásku řekám patřily k tomu lepšímu, co pouštěla do éteru tehdejší stanice Hvězda (předchůdkyně dnešního Radiožurnálu). Nicméně nešlo tehdy o nic jiného než o střední proud říznutý country, styl, který uspokojoval tehdejšího (i dnešního) průměrného posluchače rádia, které se neorientovalo v první řadě na hudbu.
A máme je tu zase. Parta mladých a přitom vynikajících muzikantů, jejíž produkce se nevejde do škatulek (nejblíž by asi bylo označení "world music"), se po předchozích krátkometrážních nahrávkách tentokrát poprvé utkala s formátem "velkého" CD. Po několikerém poslechu se mi zdá, že výsledkem jsou spíš dvě půldesky; jedna hodně dobrá, druhá poněkud rozpačitá.