Nezávislá bytost s příjemným vyšším hlasem, nezávislý multiinstrumentalista a hostující význačný studiový hráč - tato trojice usedla do rakety jménem Apollo 14. Vzali s sebou dárkový písňový koš pro mimozemské civilizace.
Příspěvky publikované v “Recenze”
Spojení "XY a jeho banda, parta, kapela, spol." je stále běžnější. Marko Čermák je ale velmi podivným frontmanem: nezpívá, jeho banjo netrčí o dvě třídy a deset decibelů nad ostatními, ba ani nepíše všechny písničky, a přesto se dostal do názvu skupiny: máme tu Paběrky Marko Čermáka a jejich pátou desku.
Kdo pravidelně hrává v hospodě, u ohně nebo jen tak s kamarády, časem se začne poohlížet, čím by obohatil repertoár sestávající z různých pampelišek, stánků a daján. Stará pravda říká, že nové je i to, co je dobře zapomenuto. Na této desce zjistíte, že trampská dechovka is not dead.
Když jsem byl poprvé, přibližně před dvaceti lety, na koncertu (již) tehdy kultovního Spirituál kvintetu, velmi mě překvapil hlas jedné ze zpěvaček. Její živelný a emotivní projev se ke spirituálům hodil, přesto se trochu míjel se zbytkem kapely. Nepřekvapilo mě tedy, že si Irena Budweiserová hledala i jiné cesty k uplatnění. Svou parketu našla v jazzu, což letos potvrdila další řadovým albem.
Když jsem poprvé slyšel písničku Pavly Milcové Taxikářův smysl pro humor, neprojevil jsem zpočátku ani dostatek smyslu pro humor, ani dostatek filipa a domníval jsem se , že přehrávač písničku hraje odprostředka. . .Kdo je ta Pavla Milcová, že si dovolí vydat něco takového? Kde bere tu odvahu, pustit se na tenký led parodie? Nebude to parodie z nedostatku schopnosti udělat „vážné“ umění?
Devátého října roku 2001 jsme s kolegou Milanem Tesařem hodnotili první album Radůzy. Já byl tehdy z jejího CD rozpolcen, tak jako CD samo – střídaly se tam dvě polohy – jedna melodicky kytarově folková, druhá hospodsky harmonikářsky uřvaná. Recenzi jsem tehdy končil slovy: "Vzdá-li to Radůza, a přikloní se k bezproblémovému melodickému folku, bude mít klid od takových šťouralů jako jsem já..."
Vítěz druhého ročníku, Jeroným Lešner, nahrávání celé desky odmítl. V bookletu to skromně vysvětluje slovy: „Když se mi dostalo cti využít možnosti vydání titulu pod patronací soutěže Plzeňská lokálka, připadal jsem si jako (…) jediné slovo. Je můj příběh silný? A co asi řekne, jestli promluví? Dlouho jsem prohlížel kompatní příběhy kamarádů muzikantů, než jsem objevil, co vám vyprávět.
Mezi české bluegrassové kapely, které letos do své diskografie přidaly další položku, se řadí i Vabank Unit. Její páté album se jmenuje Let It Rain a obsahuje čtrnáct písní. Kapela sáhla po skladbách převzatých (včetně relativně známých písní Colorado Country Morning či Every Time You Say Goodbye) i původních...
Asi nikoho nepřekvapím tvrzením, že Reliéf u nás patří ke špičkovým bluegrassovým kapelám. Nástrojové obsazení je sice až na steelkytaru a bicí velmi standardní, neznamená to ovšem, že posluchače čeká tradiční bluegrass, jaký zná od desítek jiných kapel.
Někdejší písničkář Jakub Noha se čím dál víc cítí být „pouze“ členem své kapely, nikoli vyčuhujícím sólistou. Navíc Nohů je v souboru víc – Jakubův bratr Honza hraje na bicí a perkuse, Jakubův syn a Honzův synovec Vojta střídá baskytaru, kytaru a bicí. A tak si kapela 10 let po svém založení říká Nohaband a křestní jméno výhradního autora uvádí pouze v závorce.